Hodnocení dobrovolníků

Dostal jsem se do mnoha zajímavých situací, poznal nové lidi, čelil novým výzvám, prožil báječný čas v exotickém prostředí... a v neposlední řadě jsem měl možnost nahlédnout na svůj život a mnoho věcí, které s dobrovolnictvím vůbec nesouvisí, z úplně jiné perspektivy.

Při denním kontaktu s místními dětmi i ostatními dobrovolníky jsem se přiučila mnoho v mezilidské komunikaci. Podařilo se mi nahlédnout do tamní komunity a tedy poznat nesmírnou laskavost místních lidí na vlastní kůži mnohem více, než by se mi podařilo, kdybych zde přijela jen jako turistka.

Díky dobrovolnickému pobytu v Mulbekhu a kontaktu s místními jsem mohla poznat ladackou kulturu blíž než obyčejný turista. Zjistila jsem, že místní děti jsou úplně stejné jako jinde - hrají si, zlobí; a přitom se o sebe vzájemně hezky starají a mají úctu k učitelům.

Díky cestě jsem si uvědomil, že se v Evropě máme příliš dobře než si myslíme.

Poznal jsem zcela odlišný svět a kulturu, co se týče lidí tak mám pouze pozitivní pocity.Čas strávený v Mulbekhu,hlavně díky pobytu v rodině byl krásný.Lidé zde jsou určitě ve velké většině ještě stále čistí a nezkažení civilizací. Dokáží se radovat z drobností a daleko více spolu komunikují.

Co dodat, kdo nezažil, nepochopí! Motivace byla zcela jasná, poznat Malý Tibet a jeho úžasné hory, jeho obyvatele, jejich kulturu a životní motto a z velké části také sám sebe, své možnosti a poznat také jiný, vlastní náhled na rozvojové komunitní oblasti. Odpovědět si na otázku, kterou si určitě dost lidí, když přijde na téma rozvojové pomoci, pokládá a ta otázka zní, zda je naše pomoc opravdu tak nutná a zda když se bez naší pomoci obešli doteď, neobejdou se i nadále?  Když jsem všechny tyto možnosti mohl následně spojit s dobrovolnickou činností a udělat tak, i když jen v malé míře, něco prospěšného a opravdu smysluplného, nebylo možno dále otálet. Vzhledem k tomu, že se tam člověk necítí jako běžný turista, má větší možnost poznat, ještě stále ve velké, nezkažené míře, jejich život, podle mého velice podobný, jakým žili v původním Tibetu. Letošní léto 2013 pro mne znamenalo druhé, dlouhodobé působení s tamní komunitou, po loňském roce to snad ani jinak nešlo, než se tam vydat znovu. Práce na stavbě jako odborný dobrovolník, po dobu vždy osmi týdnů, mi v nemalé míře zvýšila trpělivost, kreativitu a lásku k sobě samému, kterou jsem do té doby jen málo pociťoval. Do budoucna věřím, že tato oblast Ladakh - Malý Tibet , ale i Indie celkově, pro mne nezůstane zapomenutou a budu na ni vždy rád vzpomínat.

Jsem tu, říkala jsem si v duchu a snažila se sama sebe přesvědčit, že to je pravda. Měla jsem před sebou dva měsíce dobrovolné práce ve školách a práci s dětmi. V tu chvíli mi došlo, že vlastně ani trochu nemám představu, jak to celé bude probíhat.  Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Jak na nás děti budou reagovat? Jak nás přijmou místní lidé a učitelé? Jak k nám budou přistupovat? Umí vlastně děti pořádně anglicky? Umím dobře já? Budeme si rozumět? Byla to opravdu směsice nejrůznějších pocitů, od těšení se přes očekávání až k mírným obavám, což je asi normální, když se ocitnete v neznámém prostředí. Brzy mě ale veškeré pochyby opustily, stalo se to právě v prvním kontaktu s místními lidmi, kteří byli báječní, od začátku až do konce. Nezapomenutelný zážitek.

Pro mne osobně znamenala cesta do Malého Tibetu a dobrovolnictví pochopení, že ne vše, co je u nás v západním světě, je špatné a naopak, že ne vše, co je v Malém Tibetu je skvělé a růžové. Věřím, že toto poznání mi v normálním životě pomůže snáze rozpoznávat co je opravdu důležité, za co se vyplatí bojovat a do čeho vkládat energii.

Díky Brontíkům jsem měla příležitost dostat se kultuře Ladakhu doslova pod kůži. Nedovedu si představit, jak jinak bych se dostala do ladacké rodiny ( ane jen jedny), do kláštera na oslavu narozenin Dalajlámy, do kontaktu s dětmi a vůbec obyvateli vůbec tak blízko jako právě v Mulbekhu. Z této zkušenosti jsem pak žila a těžila ještě celý můj další  pobyt v severní Indii a vlastně i po návratu domů. Byla to životní zkušenost.

Díky mé cestě do Malého Tibetu jsem si utříbila svoje myšlenky, životní cíle.  Došlo mi, jaké máme štěstí, kde žijeme  a zároveň jak úžasná země je Indie – plná možností a že se od místních lidí můžeme mnoho naučit a vzájemně se obohatit.

Ozkoušela jsem si práci dobrovolníka v rozvojové zemi, přestože je mi jasné, že za čtrnáct dní mého působení byl můj přínos pro komunitu v Mulbeku minimální, možná i nulový, mě samotnou pobyt inspiroval a motivoval k další obdobné činnosti, která už by nějaký přínos mít mohla. Ozkoušela jsme si, že jsem schopná něco takového dělat, a hlavně jsem si uvědomila, že to má skutečně smysl. Nedokážu změnit svět, ale můžu přispět k jeho i když nepatrnému zlepšení. Vyčarovat úsměv na tváři dětí je jedna z nejkrásnějších věcí, co člověk může zažít. Jsem za tuto zkušenost vděčná!

„Good morning, madam! Good morning, madam!” křičí děti jedno přes druhé, když nás potkávají cestou do školy. „Morning,“ odpovídám ještě rozespale a úsměvem dávám najevo, že mě jejich zažitý pozdrav opět rozveselil. Přitom mi však hlavou šrotuje. Máme dostatek materiálu na dnešní vyučování? Jak hodinu nejlépe zahájit? A co když se nějaké z dětí začne nudit?...... To je jen ukázka toho, s čím se dobrovolník při svém pobytu v Mulbekhu setká. Vřele doporučuji všem, kdo mají srdce na pravém místě, otevřenou mysl a touhu poznat nejen novou kulturu, ale i sámi sebe :-) !  

Jednou z motivací proč se naše rodina rozhodla jet pomáhat do vesnice Mulbekh byla nemoc naší tříleté dcery Sofinky. Už v ČR jsme si ozkoušeli, že na rozsáhlý a bolestivý kožní ekzém ji svědčilo suché prostředí a vysoká nadmořská výška. Taky jsme si říkali, že když doposud nepomohla evropská medicína, možná nám pomohou léčitelské dovednosti tamních lékařů Amči. Možná to bylo klimatickou změnou, možná tamní medicínou, možná kombinací obojího, jisté je že po třech a půl měsících v Himálajích po návratu do Čech se naše Sofinka  ekzému zbavila, začala lépe spát a kvalita jejího i našeho života se značně zlepšila

Pobyt v Mulbekhu pro mě znamenal čtrnáct šťastných a smysluplných dní, které jistě budou i velkou inspirací do budoucna. Možnost vidět zblízka rozvojový projekt řekněme středního rozsahu a účast na něm ve mně vyvolala optimismus a chuť se dále podílet na podobných programech. Kromě toho jsem si zamilovala Ladakh, Mulbecké obyvatele i děti ze školy, místní kulturu i přírodu. 

Půl roku života s projektem Brontosauři v Himálajích se příjezdem do Mulbekhu, změnil v nejkrásnější a nejintenzivnějši 2 týdny mého života. Zásluhu na tom mají hlavně děti, které hýřili radostí z naší přítomnosti, a které se na 2 týdny staly středem mého světa. Dále místní obyvatelé se svou obětavostí, laskavostí a pohostinností a v neposlední řadě všichni ostatní dobrovolnící, které považuju za nejzajímavější a nejinspirativnější lidi, které jsem do té doby potkal. Nikdy nezapomenu. To samé přeju Vám všem, kteří se na toto dobrodružství vydáte. Směle do toho.

Díky tomu, že jsem pomáhal jako dobrovolník v Malém Tibetu jsem si uvědomil co pro mě znamená má vlastní kultura.

I expected to be taken aback by the place - and I was.

I expected to see a different way of life – and I did.

I expected to leave a piece of my soul there – and it happened.

I expected to find out what real beauty is – I did when I saw old grandmas dancing

I expected I would be teaching – but I was mainly learning.