Hodnocení dobrovolníků

Pro mě byla cesta úžasnou inspirací, za sebe mám radost, že jsem všechno zvládla, jo a budu se  více učit anglicky slibuji. Myslím že jsme inspirovali učitelky, zapisovaly si aktivity, které se jim líbily.

Díky dobrovolnickému pobytu v Mulbekhu a kontaktu s místními jsem mohla poznat ladackou kulturu blíž než obyčejný turista. Zjistila jsem, že místní děti jsou úplně stejné jako jinde - hrají si, zlobí; a přitom se o sebe vzájemně hezky starají a mají úctu k učitelům.

Půl roku života s projektem Brontosauři v Himálajích se příjezdem do Mulbekhu, změnil v nejkrásnější a nejintenzivnějši 2 týdny mého života. Zásluhu na tom mají hlavně děti, které hýřili radostí z naší přítomnosti, a které se na 2 týdny staly středem mého světa. Dále místní obyvatelé se svou obětavostí, laskavostí a pohostinností a v neposlední řadě všichni ostatní dobrovolnící, které považuju za nejzajímavější a nejinspirativnější lidi, které jsem do té doby potkal. Nikdy nezapomenu. To samé přeju Vám všem, kteří se na toto dobrodružství vydáte. Směle do toho.

Že jsem poznala Wangchoka :D ---- sranda. Že jsem tam poznala opravdu spoustu zajímavých lidí, indů, ale hlavně čechů, kteří dle mého v budoucnu ještě významně ovlivní můj život J. 

Dostal jsem se do mnoha zajímavých situací, poznal nové lidi, čelil novým výzvám, prožil báječný čas v exotickém prostředí... a v neposlední řadě jsem měl možnost nahlédnout na svůj život a mnoho věcí, které s dobrovolnictvím vůbec nesouvisí, z úplně jiné perspektivy.

Díky činnosti Brontosaurů v Himalájích sem se dozvěděl mnoho o vzdělávání v Indii a o místní kultuře.

Člověku se úplně změní hodnoty… nejdůležitější je mít toaleťák po kapsách. Jsem šťastná, že jsem mohla být přítomna a zažívat tak silné zážitky, jako tam. Bylo to inspirativní, silné a neuvěřitelně hluboké. Těším se, až začnu psát vše do diplomky

Díky cestě do Malého Tibetu jsem získala větší důvěru ve vlastní schopnosti a odvahu podnikat nové věci

Poznal jsem zcela odlišný svět a kulturu, co se týče lidí tak mám pouze pozitivní pocity.Čas strávený v Mulbekhu,hlavně díky pobytu v rodině byl krásný.Lidé zde jsou určitě ve velké většině ještě stále čistí a nezkažení civilizací. Dokáží se radovat z drobností a daleko více spolu komunikují.

Cestu jsem absolvovala v 70 letech, vnímám to, že je to záležitost naturelu, jaký kdo je., má-li ještě mladé smýšlení a nepřemýšlí o tom kolik vlastně má těch roků - tím já rozhodně netrpím. Nemít zrcadlo,kde se jen přece vidím, tak si připadám  stejná jako holky s kterýma jsem tam byla. Takže žádná odvážná ani statečná.Jsem ale strašně ráda, že jsem mohla být v Mulbekhu moc mito dalo a nebýt na tom tak mizerně s jazykem určitě bych jela znovu, protože bylo to ohromně naplńující.

Cesta do Malého Tibetu mi přinesla rozšíření obzoru, získání určitého nadhledu, otevření mysli a s tím spojené zvažování, co chci od života, uspořádání hodnot, ale taky zmatení co je správné, rozhodně jsem se někam posunul. Díky za tu příležitost. Byl to pro mne silný prožitek od setkání až po odjezd. 

Rád překonávám hranice, nejen ty mezi státy, ale i své vlastní. V Indii jsem je překonal hned několikrát. Přihlásil jsem se jako stavař, ale v Mulbekhu jsem poznal, že mě víc naplňuje být s dětmi ve třídě a inspirovat je k získávání nových znalostí. Díky za tuhle příležitost, byl to jeden ze zásadních breakpointů v mém osobním životě.

Jsem tu, říkala jsem si v duchu a snažila se sama sebe přesvědčit, že to je pravda. Měla jsem před sebou dva měsíce dobrovolné práce ve školách a práci s dětmi. V tu chvíli mi došlo, že vlastně ani trochu nemám představu, jak to celé bude probíhat.  Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Jak na nás děti budou reagovat? Jak nás přijmou místní lidé a učitelé? Jak k nám budou přistupovat? Umí vlastně děti pořádně anglicky? Umím dobře já? Budeme si rozumět? Byla to opravdu směsice nejrůznějších pocitů, od těšení se přes očekávání až k mírným obavám, což je asi normální, když se ocitnete v neznámém prostředí. Brzy mě ale veškeré pochyby opustily, stalo se to právě v prvním kontaktu s místními lidmi, kteří byli báječní, od začátku až do konce. Nezapomenutelný zážitek.

Pobyt v Mulbekhu pro mě znamenal čtrnáct šťastných a smysluplných dní, které jistě budou i velkou inspirací do budoucna. Možnost vidět zblízka rozvojový projekt řekněme středního rozsahu a účast na něm ve mně vyvolala optimismus a chuť se dále podílet na podobných programech. Kromě toho jsem si zamilovala Ladakh, Mulbecké obyvatele i děti ze školy, místní kulturu i přírodu. 

Dozvěděla jsem se díky cestě do Malého Tibetu více o sobě samé, mých možnostech, ale i limitech a zranitelnosti. 

Pro mne osobně znamenala cesta do Malého Tibetu a dobrovolnictví pochopení, že ne vše, co je u nás v západním světě, je špatné a naopak, že ne vše, co je v Malém Tibetu je skvělé a růžové. Věřím, že toto poznání mi v normálním životě pomůže snáze rozpoznávat co je opravdu důležité, za co se vyplatí bojovat a do čeho vkládat energii.

Díky sbírání podkladů pro knihu o vesnici Mulbekh jsem měl možnost bezprostřední interakce s mnoha zajímavými místními lidmi, což mi umožnilo pochopit a ocenit způsob fungování malé vesnice v odřízlém světě po stránce nejen kulturní, ale i organizační.

Jednou z motivací proč se naše rodina rozhodla jet pomáhat do vesnice Mulbekh byla nemoc naší tříleté dcery Sofinky. Už v ČR jsme si ozkoušeli, že na rozsáhlý a bolestivý kožní ekzém ji svědčilo suché prostředí a vysoká nadmořská výška. Taky jsme si říkali, že když doposud nepomohla evropská medicína, možná nám pomohou léčitelské dovednosti tamních lékařů Amči. Možná to bylo klimatickou změnou, možná tamní medicínou, možná kombinací obojího, jisté je že po třech a půl měsících v Himálajích po návratu do Čech se naše Sofinka  ekzému zbavila, začala lépe spát a kvalita jejího i našeho života se značně zlepšila

Co dodat, kdo nezažil, nepochopí! Motivace byla zcela jasná, poznat Malý Tibet a jeho úžasné hory, jeho obyvatele, jejich kulturu a životní motto a z velké části také sám sebe, své možnosti a poznat také jiný, vlastní náhled na rozvojové komunitní oblasti. Odpovědět si na otázku, kterou si určitě dost lidí, když přijde na téma rozvojové pomoci, pokládá a ta otázka zní, zda je naše pomoc opravdu tak nutná a zda když se bez naší pomoci obešli doteď, neobejdou se i nadále?  Když jsem všechny tyto možnosti mohl následně spojit s dobrovolnickou činností a udělat tak, i když jen v malé míře, něco prospěšného a opravdu smysluplného, nebylo možno dále otálet. Vzhledem k tomu, že se tam člověk necítí jako běžný turista, má větší možnost poznat, ještě stále ve velké, nezkažené míře, jejich život, podle mého velice podobný, jakým žili v původním Tibetu. Letošní léto 2013 pro mne znamenalo druhé, dlouhodobé působení s tamní komunitou, po loňském roce to snad ani jinak nešlo, než se tam vydat znovu. Práce na stavbě jako odborný dobrovolník, po dobu vždy osmi týdnů, mi v nemalé míře zvýšila trpělivost, kreativitu a lásku k sobě samému, kterou jsem do té doby jen málo pociťoval. Do budoucna věřím, že tato oblast Ladakh - Malý Tibet , ale i Indie celkově, pro mne nezůstane zapomenutou a budu na ni vždy rád vzpomínat.