Díky sbírání podkladů pro knihu o vesnici Mulbekh jsem měl možnost bezprostřední interakce s mnoha zajímavými místními lidmi, což mi umožnilo pochopit a ocenit způsob fungování malé vesnice v odřízlém světě po stránce nejen kulturní, ale i organizační.

Asi poznání, že když člověk nemá peníze, tak má o to víc lásky a pomoci od bližních. Bylo pro mě úžásné vidět, jak se taťka s mamkou večer po těžké práci na poli obejmou. Lidé v Ladakhu mají hrozně těžký život a jsou odkázáni sami na sebe, ale podle mého jsou tisíckrát bohatší než celý “západní” svět. 

Byl to pobyt inspirativní, plný ztrát a nálezů (vnitřních a vnějších).

Díky mé cestě do Malého Tibetu jsem si utříbila svoje myšlenky, životní cíle.  Došlo mi, jaké máme štěstí, kde žijeme  a zároveň jak úžasná země je Indie – plná možností a že se od místních lidí můžeme mnoho naučit a vzájemně se obohatit.

Díky Brontíkům jsem měla příležitost dostat se kultuře Ladakhu doslova pod kůži. Nedovedu si představit, jak jinak bych se dostala do ladacké rodiny ( ane jen jedny), do kláštera na oslavu narozenin Dalajlámy, do kontaktu s dětmi a vůbec obyvateli vůbec tak blízko jako právě v Mulbekhu. Z této zkušenosti jsem pak žila a těžila ještě celý můj další  pobyt v severní Indii a vlastně i po návratu domů. Byla to životní zkušenost.