Zkušenosti dobrovolníků

„Good morning, madam! Good morning, madam!” křičí děti jedno přes druhé, když nás potkávají cestou do školy. „Morning,“ odpovídám ještě rozespale a úsměvem dávám najevo, že mě jejich zažitý pozdrav opět rozveselil. Přitom mi však hlavou šrotuje. Máme dostatek materiálu na dnešní vyučování? Jak hodinu nejlépe zahájit? A co když se nějaké z dětí začne nudit?...... To je jen ukázka toho, s čím se dobrovolník při svém pobytu v Mulbekhu setká. Vřele doporučuji všem, kdo mají srdce na pravém místě, otevřenou mysl a touhu poznat nejen novou kulturu, ale i sámi sebe :-) !  

Díky dobrovolnickému pobytu v Mulbekhu a kontaktu s místními jsem mohla poznat ladackou kulturu blíž než obyčejný turista. Zjistila jsem, že místní děti jsou úplně stejné jako jinde - hrají si, zlobí; a přitom se o sebe vzájemně hezky starají a mají úctu k učitelům.

Půl roku života s projektem Brontosauři v Himálajích se příjezdem do Mulbekhu, změnil v nejkrásnější a nejintenzivnějši 2 týdny mého života. Zásluhu na tom mají hlavně děti, které hýřili radostí z naší přítomnosti, a které se na 2 týdny staly středem mého světa. Dále místní obyvatelé se svou obětavostí, laskavostí a pohostinností a v neposlední řadě všichni ostatní dobrovolnící, které považuju za nejzajímavější a nejinspirativnější lidi, které jsem do té doby potkal. Nikdy nezapomenu. To samé přeju Vám všem, kteří se na toto dobrodružství vydáte. Směle do toho.

Cestu jsem absolvovala v 70 letech, vnímám to, že je to záležitost naturelu, jaký kdo je., má-li ještě mladé smýšlení a nepřemýšlí o tom kolik vlastně má těch roků - tím já rozhodně netrpím. Nemít zrcadlo,kde se jen přece vidím, tak si připadám  stejná jako holky s kterýma jsem tam byla. Takže žádná odvážná ani statečná.Jsem ale strašně ráda, že jsem mohla být v Mulbekhu moc mito dalo a nebýt na tom tak mizerně s jazykem určitě bych jela znovu, protože bylo to ohromně naplńující.

Díky tomu, že jsem pomáhal jako dobrovolník v Malém Tibetu jsem si uvědomil co pro mě znamená má vlastní kultura.