Smysl práce začíná být pro tamní důležitější než obživa

V České republice donutil Covid spoustu lidí ke změně zaměstnání a zpět se již vracet nechtějí. V Malém Tibetu k velkým změnám v zaměstnáních v covidovém období nedošlo. Státní zaměstnání představují hypnotický magnet, který všichni chtějí, a pokud jej mají, tak jej nikdy nepustí. V minulosti byla práce v soukromém sektoru jenom pro ty, na které nezbyl státní job. I když v současnosti státní zaměstnání stále drtí soukromý sektor množstvím nabízených výhod,čím dál více lidí radši zvolí soukromý sektor, protože zde mají například prostor pro vlastní kreativitu. V článku si přiblížíme příběh učitele Stanzina Wančuka, který nedávno odešel z naší školy do státního zaměstnání. Na jeho příkladu zkusíme porozumět, kolik entuziasmu bylo potřeba k rozvoji naší školy až do současné situace.

Proč státní zaměstnání tolik hypnotizuje tamní obyvatele

V první polovině minulého stolení byla většina obyvatelů Malého Tibetu lokálně soběstačná. Dům, pole a okolní příroda jim zajistila živobytí. Od padesátých let minulého stolení začala indická vláda Malý Tibet rozvíjet hlavně proto, aby se ubránila vpádu Číňanů nebo Pákistánců. Velká změna byla, že vláda nabídla obyvatelům práci v košili a kanceláři. Státní zaměstnanec dostal obrovskou výplatu, bezplatnou zdravotní péči, dovolenou, zajištěnou penzi, bezplatné vzdělávání pro děti, kariérní postup spojený se zvýšením výplaty, a to všechno za relativně málo práce i zodpovědnosti. Státní práce byla senzace a strhla se na ni obrovská poptávka. Když si porovnáme, že alternativou bylo zůstat dřít na poli kolem vlastního domu, je jasné, proč se tamní obyvatele doslova zbláznili do govrment jobů.

Vstupenkou k práci pro stát bylo vzdělání. Prostě kdo měl jakoukoliv školu, ten nějaké místečko dostal. Takže druhá vlna paniky byla vzdělat sebe a potom vlastní děti. Jedním z důvodů rozvoje tamní školství byla také obrovská poptávka tamních obyvatel, aby dostali vysněné místečko.

Nicméně výhody pro všechny od státu tu nebyly věčně a pro všechny. Zjednodušeně řečeno: přišly tři vlny otevírání nových pozic na úřadě a potom to skončilo. Pokud někdo chce v současnosti státní zaměstnání, musí počkat, až někdo půjde do důchodu. Školy tedy produkují vzdělanou mládež. Té se ale nechce do soukromého sektoru, protože to je dřina za málo peněz. Tak bydlí u rodičů a čekají, až táta půjde do důchodu, aby jej nahradili v jeho státní pozici.

Na vesnicích je v současné době tak 50 % pracovních pozic ve státní sféře a v Lehu, hlavním městě Malého Tibetu, pracuje ve státní sféře tak 15 % pozic, zbytek v naprosté většině v turismu.

Na začátku jsme nebyli schopni ve škole nikoho zaměstnat

Když ředitel naší školy v roce 2008 začínal, bylo zaměstnávání nových lidí jedním z největších problémů. Proti nabídce státních zaměstnání nešlo bojovat. Norboo tehdy zaměstnával mladé absolventy škol, kteří čekali na státní zaměstnání. Ti ve škole zůstali většinou jeden rok, ale někdy jenom pár měsíců. Potom se mu podařilo zaměstnat několik učitelek ze státu Himalčal Pradéš. Tam není stát taková dojná kráva, možnosti zaměstnání nejsou tak široké, a tak je lepší jet pracovat do himálajské pouště. Čtyři učitelky z Himalčal Pradéše pracovali ve škole několik let a dvě z nich v ní pracují dodnes.

Postupem času naše škola získávala více prestiže, mohla si dovolit trochu vyšší výplaty pro učitele, začalo v ní být kreativní prostředí a příjemné prostředí. Podle ředitele Norboo-a získat učitele v budoucnu již nebude problém a doplňuje to příkladem: „Když jsem začínal, zabývali jsme se třemi žádostmi o práci ročně. Na začátku tohoto roku jsme měli po zveřejnění inzerátu 6 žádostí za tři dny“.

Na druhou stranu, před pár měsíci Norboovi ze školy odešel Stanzin Wančuk. Ten pracoval v naší škole několik let. Byl z vesnice Mulbekh, známý intelektuál a s nadšením pro matematiku, biologii a počítače. Stanzin byl také na inspiračním pobytu v ČR v roce 2016. Zdálo se, že bude mít ve škole dlouhodobou budoucnost, ale i on nakonec skončil ve státním kolosu.

Polepšil si Wančuk ve státním zaměstnání

Wančuk dostal místo v úseku chovu zvířat. Nevybíral si, ale bral, co bylo. V současnosti pase pašmínové kozy blízko sedla Zožila. Každý den spočítá, kolik jich je, nemocným kozám dá medikamenty, popřípadě spravuje ochranu proti nočním napadením od vlků. V moment sklizně vlny eviduje velikost sklizně. Na zimu potom zavřou kozy na farmě a jeho úkolem je kozy krmit.

Cílem vládního programu je obnovit produkci pašmíny v okresu Kargil. Pašmína je zlato Malého Tibetu a z naší perspektivy se to jeví jako záslužná a smysluplná aktivita. Bohužel vládní programy často špatně pracují s lidmi. To znamená, že bez problému něco postaví nebo zaplatí, ale nadchnout lidi se nepodaří. Důvody budou zřejmě komplexní, ale jeden výstup z toho procesu je shodný. Všichni zaměstnanci ve vládním sektoru jsou frustrovaní z toho, že jejich angažmá nijak nemění svět k lepšímu.

Wančuk bude na pastvách u Zožily ještě dva roky a potom neví, kam jej vláda pošle. Možná, že dostane službu v Mulbekhu, bude tam moct žít s manželkou a dvěma dětmi. Ale taky možná bude muset absolvovat pětileté studium v nížinné Indii. Tehdy by rodinu mohl vidět jenom jednou za rok, ale zase by mohl být povýšený.

V naší škole měl Wančuk výplatu 10 tisíc rupií. Jedinou možnost, jak si mohl polepšit, bylo stát se ředitelem. Ve státní práci má nástupní plat 26 tisíc rupií a vláda mu navíc odkládá na penzi. Bezplatnou zdravotní péči a 14 dní dovolené. Fasuje oblečení a nádobí mnohem více než potřebuje. Od státu dostane peníze na vzdělání dvou prvních dětí v soukromé škole do dvanácté třídy. Časem se může stát zvěrolékař nebo vedoucí úseku zvířat a mohl by mít plat kolem 50 tisíc rupií.

Wančuk přiznává, že se v nové práci vůbec nenadře. Nepříjemné mu však je, že je jediný buddhista mezi samými muslimy a že je to hodně obtížné to vydržet: „Taky tu všichni pořád kouří a pijou a vlastně si s nimi nemám co říci,“ popisuje Wančuk. „Lidi a prostředí ve škole v Mulbekhu bylo to nejlepší co jsem kdy zažil, ale státní práce je pro mě jistotou, kterou považuji za důležitější,“ vzpomíná.

Ty peníze za to nestojí, myslí si ředitel Norboo

Norboo si myslí že si Wančuk zničil život: „Peníze bude mít vyšší, ale náplň práce, prostředí a lidi, s kterými bude v kontaktu, za to nestojí. Nevěřím slibům, že jej povýší. Už jenom skutečnost, že o jeho povýšení budou rozhodovat samí muslimové, dává povýšení minimální vyhlídky. Zůstane celou dobu na stejném místě a bude celý život dělat tu samou činnost. Skutečný profesní rozvoj je velmi malý,“ popisuje druhou stránku státních zaměstnání ředitel Norboo. „Wančuk je jedináček a má staré rodiče, které na něj dlouhodobě tlačí, aby se o ně postaral. Očekávám, že rozhodnutí vzít státní job je taky výsledek tlaku rodičů. Na druhou stranu nedávno šla na stejné oddělení podobně talentovaná studentka, které nemá rodinou situaci jako Wančuk. Lidi jsou prostě úplně zblblí do státních zaměstnání. Pořád se do nich snaží nacpat děti bez ohledu na to, že v nich budoucnost neleží,“ zakončuje Norboo.

Mohu dělat co chci, a to je nezaplacení

Na základě diskuse s více lidmi si vyhodnocujeme, že nejvíce lidem na státním sektoru vadí minimální profesní rozvoj, nemožnost zapojit vlastní kreativitu a schopnosti, nutnost smíření se se skutečností, že vládní programy nemají smysl a že tam jsou jenom kvůli penězům. Do státní sféry jdou lidi, kteří se nechtějí namáhat, chovají se oportunisticky a není to prostředí vřelých vztahů a kreativních nápadů.

Například Tibetský doktor Tsewang Smanla, s kterým dělámeBenefiční kurz tibetské medicíny v Malém Tibetu, popisuje, že před čtyřiceti lety dostal údělem být tradičním tibetským doktorem: „Viděl jsem, jak moji kamarádi dostávají státní zaměstnání a obratem si staví domy a kupují auta. Byl jsem smutný z toho, že já zůstanu obyčejný doktor, který má za práci pouze respekt tamní komunity. Respekt komunity v porovnání se změnami, které se udály v naší společnosti, přestal mít význam. Nicméně situace mě donutila i nahrála tak, že jsem začal léčit lidi v Evropě. Za 25 let cestování jsem potkal spoustu zajímavých lidí, mnohému jsem se naučil a bylo to jedno velké a příjemné dobrodružství. Příjmy mám v současné době pravděpodobné podobné jako moji vrstevníci, kterým jsem na začátku záviděl.“

V hlavním městě Malého Tibetu je v porovnání s naší vesnicí Mulbekh silný soukromý sektor. 60 % lidí mají příjmy z turismu. Státní zaměstnaní zde již ztratilo lesk. Náš známý Punčok, s kterým spolupracujeme na většiněbenefičních cest, popisuje, že „většina státních zaměstnání již nenabízí tak zajímavou výplatu. Při troše námahy a výdrže si jde vydělat v turismu více. Pokud člověk dostane nějaký vysoký státní post, tak už jsou peníze zajímavé, čekat většinu života na nezajímavém místě za to ale nestojí. Když jsem začínal, říkal jsem si, že na mě blbce zbyli jenom turisti. Za desítku let práce jsem zjistil, že si vydělám více než většina vrstevníků s vládní prací. Baví mě, že mohu nakupovat nové vybavení pro cestovku nebo třeba upravovat videa, které dám potom na Facebook. Zvládl jsem si i vydělat na vlastní penzion s deseti místnostmi.“

Na otázku, jestli by bylo bezpečnější pracovat ve státním sektoru, když po 19 měsíců nebyl v Malém Tibetu jediný turista, reaguje Phunčok: „Bylo to velmi náročné období, musel jsem prodat všechny motorky i další vybavení a půjčit si od rodiny, abych mohl dokončit penzion. Na druhou stranu mě nikdy nenapadlo, že bych měl s turismem skončit. Spíše si pořídím ještě nějakou další živnost, která nebude tolik napojena na turismus. Třeba obchod pro místní lidi. Ty všechny otevřené možnosti v soukromém sektoru jsou k nezaplacení.

Závěrem

Aby mohl ředitel Norboo změnit něco k lepšímu, rozhodl se před třinácti lety být ředitelem soukromé školy v naší vesnici. Jeho rodiče i okolí na něj tehdy hleděli jako na blázna. Situace v tamní společnosti se od té doby natolik změnila, že je více lidí, které přitahuje smysl jejich práce a kteří přicházejí pracovat k nám do školy. Je to taky díky vaší podpoře. Děkujeme vám za ni a doufáme, že z toho máte radost!

PS: Doufejme, že Wančukův státní projekt bude jeden z těch mála úspěšných a pašmínové kozy se vrátí i do okolí v Mulbekhu.