Benefiční cesty na rok 2024 najdete již na webu www.himalajskypatron.cz

Back to top

PUBERTA SPOLUPRÁCE S MULBECKOU ŠKOLOU. JE TO ŠPATNĚ, POKUD BUDOU CHTÍT KONEČNĚ POKOJ?

English version of article (non-machine translation) on this link

Spolupráce s naší školou vstoupila do puberty. Brontosauři v Himálajích se v pozici rodiče snaží vysvětlovat, že některé věci takto nejdou. Dlouho opečovávané dítě – mulbecká škola – tomu však nechce věřit, protože si to nikdy nezkusilo bez rodiče. Oblasti spolupráce se školou se tedy mohou změnit – třeba ukončíme některý z programů podpory, přestaneme tlačit věci kupředu nebo to všechno bude jenom nový odrazový můstek. Vykračujeme na cestu s nejistým výsledkem. Nevíme, jestli jsme již na konci, nebo je to teprve začátek. Nicméně chceme dát naší škole vytouženou samostatnost i zodpovědnost. Pokud budou chtít dělat věci po svém, vnímáme to jako posun kupředu. Přejeme si hezké budoucí vztahy a doufáme, že je všechny okolnosti umožní. Jak to přesně myslíme? A jsou Brontosauři v Himálajích ideálním rodičem? Dočtete se v tomto příběhu.

V následujícím textu nabízíme vysvětlení a příklady. Pokud někomu přirovnání dítě-rodič pro spolupráci s mulbeckou školou připadá ponižující, v poslední kapitole vysvětlíme, proč jsme tento příměr použili. I další komentáře k otázkám, které mohou v průběhu čtení vyvstat, jsme přesunuli na konec, aby neodváděly pozornost od linky hlavního vyprávění.

Většina z nás vzhlíží s obdivem k moudrosti buddhismu Malého Tibetu. Máme tendenci si přát, aby aspoň jedno místo na světě bylo ideální. Pod rouškou krásných fotek Instagramu a usměvavých babiček v krámcích jsou životy obyvatel dost drsné a drsní mohou být i tamní obyvatele. Tamní společnost se mění a lidé se pod tíhou změn mohou chovat zcela stejně jako my, když jsme vyvedeni z míry. Budeme rádi, pokud čtenáři článku zůstanou velkorysí. To, že se tamní lidé potýkají s mnoha problémy, které máme v naší společnosti vyřešeny, naopak dává smysl pomoci naší neziskovky.

English version of article (non-machine translation) on this link

 

KOLIK DARŮ NÁM ZÍSKAL POŘÁDEK?

Už jste někdy poslali puberťáka vyklidit myčku a on u toho rozbil několik skleniček, abyste si příště takto blbý nápad radši rozmysleli? Jak dopadlo vysvětlování, že skleničky něco stojí nebo že se myčka může rozbít? Podobný pocit mají Brontosauři v Himálajích, když se každý rok opakuje scéna, kdy několikrát obdržíme tabulku s vyúčtováním investičního rozpočtu, avšak v tabulce je stále ta samá chyba. Od „rodiče“ se potom čeká, když už s tím excelem dá pokoj. Jak efektivní je asi vysvětlení reagující na pubertální námitku „kolik darů nám získal finanční pořádek“? Je jasné, že pořádek dary sám o sobě nezařídí, ale příznivci Brontosaurů v Himálajích s důvěrou čekají, že ve věcech pořádek máme. I když se to na začátku nebude zdát, nepořádek se dříve či později projeví i v kontaktu s dárci.

Proč jsou umělci potrhlí; proč se musíme přizpůsobovat mediálně známým lidem, ať si udělají čas oni na nás; proč školu musí každý rok navštívit tolik lidí? Ať jenom pošlou peníze a bude to celé jednodušší! Odpovědi rodiče na tyto dilemata asi každý z vás tuší: Umělci nemají programátorskou mentalitu, proto jsou umělci; mediálně známé lidi z ČR můžete vnímat se stejnou důležitostí jako vaše mnichy, kterým se taky ve všem přizpůsobíte; lidi prostě mají větší chuť darovat, pokud vaši školu navštíví. Jenže když dítě nemá možnost zkusit si realitu jinde než s rodičem, vnímá rodiče jako toho, kdo jenom dělá problémy: drží domácí kasu a pořád dělá chytrého.

Příklady uvedené výše neosahují kompletní výčet situací, ve kterých se vztah rodič-dítě projevil. Příklad jsou také spíše hypotetické, ale mají reálný základ. Došlo k nim v rámci mnohem komplikovanějších situací, a protože v Ladakhu se nekomunikuje přímo, skoro nikdy problémy nebyly otevřeně pojmenované. Přesný a objektivní popis každé z nich by byl na samostatný článek. Nicméně v další kapitole podrobněji uvedeme alespoň jeden konkrétní příklad.

 

PROČ NEDĚLÁME POUZE TO, Z ČEHO MÁME OKAMŽITÝ ZISK?

Dobrovolnické programy zpestřují výuku v mulbecké škole a děti je mají rádi. Zorganizovat dobrovolnickou cestu je velmi náročné. Musíte udělat kampaň k získání dobrovolníků, musíte se potkat se zájemci a vybrat ty vhodné, připravit je na cestu a v průběhu pobytu kontrolovat, aby se soustředili na cíl jejich cesty nebo aby si poradili s množstvím zážitků, které se na ně valí.

Když tedy dáte na jednu misku vah zpestření výuky tamních dětí a na druhou množství času k přípravě a vyslání dobrovolníka, jedná se o ekonomickou sebevraždu. Jinak řečeno náklady spojené s přípravou nezaplatí ani dobrovolník, firma, nadace nebo stát. Ekonomická smrt však začne dávat smysl, pokud zohledníme, že polovina dobrovolníků se stane Himálajským patronem, pobyt dobrovolníků se dá perfektně propagovat, dobrovolnictví je pro dárce nebo příznivce dobrá a zajímává možnost interakce se školou, kterou podporují, pak dobrovolnictví navrací investici do přípravy dobrovolníků.

Platí to ale pouze pro prázdninové dobrovolnictví, kde se pracuje se skupinou třiceti lidí.  Naše neziskovka však organizuje i akademické dobrovolnictví. To je program, kdy jeden až tři dobrovolníci s pedagogickou praxí jedou na dva až tři měsíce do školy, aby vyučovali předměty, na které na místě nejde sehnat učitele – například hudební výchovu, IT nebo tělocvik.

Příprava Akademických dobrovolníků se dělá zcela individuálně a je o to náročnější. Stejně tak může být pobyt dobrovolníka náročný pro tamní školu. Někteří dobrovolníci jsou bezproblémoví, avšak u jiných komplikovaný životní příběh přehluší jejich filantropický záměr. Lehko manipulovatelného dobrovolníka lokální učitelky poštvou proti školnímu vedení. Bomba do každodenní školní rutiny je, pokud zahraniční dobrovolník začne spát s tamní učitelkou. Nebo když dobrovolník po prvních čtrnácti dnech odjede s tím, že jej doma podvádí manželka, avšak i školnímu vedení je jasné, že jej podvádí již dávno a cesta domů nic nezachrání. Pokud má škola tři měsíce hasit problémy komplikovaného akademického dobrovolníka, je to pro ni velká zátěž a opakovaně se ptá, zda má tento program cenu dělat. A vzhledem k tomu, že takto divoký může být každý třetí dobrovolník, námitka školy je namístě.

Do každoročních licitací o tom, zda má akademické dobrovolnictví smysl, přidávají Brontosauři v Himálajích argument, že je dobré mít široké spektrum zapojení. Neziskovka, která nabízí více možností, je zajímavější. Na jedné misce vah je tedy případná nevýhoda extra práce na straně mulbecké školy, pokud přijede komplikovaný dobrovolník, na misce druhé je výhoda pro Brontosaury v Himálajích, když nabízí široké možnosti zapojení.

Argument širokého spektra zapojení však pro Mulbeckou školu nefunguje, protože z jejich pohledu má smysl dělat jenom to, z čeho je okamžitý profit. Pohádkou o tom, jak velká je na západě konkurence a že západní firmy běžné nabízejí produkty, které nejsou ziskové, jenom kvůli komplexnosti nabídky, jsme otrávili naše dítě již mnohokrát. Rodič se nediví, protože dítě v Malém Tibetu roste v prostředí s nízkou konkurencí, velkou podporou státu, přemírou poptávky po službách a velkým kapitálem ať už mezi domácími nebo turisty. Jinak řečeno, tzv. „resource“ je získaný ve zcela jiném prostředí, než v jakém je potom využit.

 

VYKRAČUJEME NA CESTU S NEJISTÝM VÝSLEDKEM

Diskutovat nad tím, proč některé věci děláme, je samozřejmě správné. Jsme rádi, že se škola v Mulbekhu za roky spolupráce posunula od strachu, obav a nepřímé komunikace k otevřenějšímu a sebevědomějšímu přístupu. Sebevědomí jsou dva tipy a my nevíme, jestli škola kráčí po cestě sebevědomí, která je zavede po pekla nebo ráje. Sporných situací je hodně, začínají se kumulovat a není zájem je řešit. Diskuse přestaly hrát roli a škola se pouští do vlastních akcí. Chtějí si věci osahat sami.

Mezi spornými situacemi jsou již také příklady, které by šli považovat za nekorektní. Brontosauři v Himálajích by však rádi zůstali velkorysí. Pokud naše dítě udělá nějakou lumpárnu, zatím to bereme to tak, že se tím dítě snaží zjistit, jestli rodiči na dítěti ještě vůbec záleží.

Škola touží po samostatnosti a zodpovědnosti. My Brontosauři v Himálajích jí v tom chceme vyjít vstříc. Vykračujeme tedy na cestu se zcela nejasným výsledkem. Nevíme, jestli je to již konec a od zítřka se situace již usadí. Popřípadě zda jsme teprve na začátku a situace může dále eskalovat. Moc si přejeme, aby zážitek ozkoušení vlastních schopností byl povznášející a boj s vlastním egem byl přijatelně dlouhý. 

Neupíráme škole předchozí zásluhy. Jsme si vědomi, že školní vedení má za sebou úžasné úspěchy a spoustu motivovaných studentů i hrdých vesničanů. Pokud se škola bude pár let potýkat s vnitřními problémy, rádi počkáme a budeme mít pro situaci pochopení. I kdyby škola zpomalila tempo dosavadního rozvoje, pořád bude poskytovat to nejdůležitější – základní vzdělávání – může mít naši podporu i tak.

Na druhou stranu bychom chtěli Himálajské patrony ujistit, že spát na vavřínech nebudeme. Nechceme, aby došlo k situaci – příměrem řečeno – „já jsem tvoje dítě a ty se starej, protože co jiného bys taky dělal“. Popřípadě – řečeno prakticky – abychom školou nebyli dotlačeni do absurdní spolupráce, kdy budeme dotovat školné nejbohatším rodičům, protože škola nerozumí vlastním finančním tokům. Nicméně tento příklad jsme se rozhodli vysvětlit. Chceme tím demonstrovat, že některé situace už nejsou legrační klukoviny, ale taky význam neziskovky, která svými zkušenostmi z terénu chrání zájmy dárců.

Vesničané mají v jejich soukromé škole poslední dva roky státem dotované školné. Stát však proplatí školné až po skončení školního roku. Domácnost tedy zaplatí školné z vlastního a v dalším kalendářním roce obdrží peníze od státu. Škola potřebuje zvýšit školné, ale nechce to udělat, protože se bojí se hněvu vesničanů. Přestože školné jim teď hradí stát, vesničané se nemohou vymanit z návyku, že při zvýšení školného je potřeba si zanadávat. Zároveň jim vadí, že budou čekat na proplacení vyšší částky, kterou dají z vlastního. Aby se tedy škola i rodiče vyhnuli nepříjemnostem, měl se problém hodit na Brontosaury v Himálajích, kteří měli chybějící příjmy zadotovat. Když jsme to odmítli, byli jsme vystaveni kousavým komentářům a následným naschválům.

Skutečná situace byla mnohem složitější a vyžadovala takové porozumění finančnímu řízení, se kterým by většina Čechů měla problém. Z pohledu Brontosaurů v Himálajích finanční gramotnost chybí i školnímu vedení. Oni nerozumí tomu, že se jedná o dotování peněz, které má proplatit stát. Kvůli rozdílnosti finanční interpretace dochází ke sporu. Nicméně tím, že by Brontosauři v Himálajích sejmuli problém s ramen školního vedení, nikdo by se nic nenaučil. Navíc dotovat školné, které nakonec stejně proplatí stát, je zcela absurdní. Na druhou stranu chápeme, že vztahy na vesnici mohou být napjaté a plné malichernosti, a proto vzniká snaha hledat nějakou úlevu.

Krize naznačená v tomto emailu však není první ani poslední, která ve spolupráci mezi Brontosaury v Himálajích a mulbeckou školou proběhla. Jsme si vědomi, že situace může být také odrazový můstek ke zlepšení spolupráce, jak k tomu však došlo již několikrát v minulosti. Pokud se krize transformuje v nový vítr budeme velmi rádi!

 

CO NEJISTÁ CESTA MŮŽE PRAKTICKY ZNAMENAT?

Ve spolupráci mezi Brontosaury v Himálajích a mulbeckou školou mohou nastat změny, které pocítí i naši příznivci. Ať se bude dít cokoliv, budeme to vnímat jako cestu kupředu. Přestáváme naši školu omlouvat a přistupujeme k ní jako kompetentní instituci. Například:

  • Pokud každý měsíc změní rozhodnutí ohledně řízení projektů, protože už si nepamatují, co před měsícem slíbili a odmítají si dělat poznámky, nebudeme je omlouvat, ale hodíme zodpovědnost na jejich bedra.
  • Pokud budou mít nepořádek ve financích a budou to svádět na nás, nebudeme jim pomáhat s opravou, ale necháme je, aby si to vyřešili sami.
  • Pokud nedodají nebo neodsouhlasí návrh termínů benefičních cest na jejich podporu, benefiční cesty prostě neotevřeme.
  • Pokud dobrovolníci prošli výběrem, škola souhlasila s jejich přijetím, dobrovolníci prošli přípravami, a potom je škola svévolně vyhodí, nebudeme realizovat dobrovolnické programy.
  • Pokud škola nebude ochotna stanovit cíle investičních projektů a taky odmítat dělat analýzu možných rizik dlouhodobé udržitelnosti, nebudeme realizovat projekty jako Věda, Hokej a další.
  • Pokud situace povede k tomu, že Brontosauři v Himálajích už nebudou schopni přitáhnout nové Himálajské patrony a jejich počet bude upadat, prostě to pouze přijmeme.

 

JSOU BRONTOSAUŘI V HIMÁLAJÍCH IDEÁLNÍM RODIČEM?

Jsme si vědomí, že Brontosauři v Himálajích tlačí věci dopředu, a to přináší problémy. Otevřeně pojmenováváme problémy a otvíráme diskuse na nepříjemná témata. Zajímá nás, co se zlepšilo nebo zda se věci posunuly kupředu. Pokud není dost vody pro vytvoření zimního kluziště, protože na počátku, než se povrch zpevní, voda vsakuje do hlíny, dotazujeme se, proč se hřiště nevyloží plastovou folií. V takovéto situaci škola může cítit pod drobnohledem, může mít pocit, že je rýpeme v jejím neúspěchu a vede to na námitku, že nám do toho nic není. A když už jsme v kontaktu patnáct let přijde škole, že těch bolavých dotazů už bylo nějak moc. Nevylučujeme, že existuje nějaká diplomatická metoda, jak věci posouvat kupředu, a my jí nedisponujeme.

Jsme si vědomí, že máme tendenci naše dítě idealizovat. Vytváříme obraz, který se může míjet s realitou, ale pak řešíme dilema, když je realita jiná. Největší pochybnosti máme o přístupu naší školy k benefičním cestám do Malého Tibetu, které jí generují dary. V komunikaci pro příznivce jsme uváděli, jak benefiční cesty formují finanční gramotnost vedení školy. To se do určité míry stalo. Zároveň se zdá, že škola akce dělá jen proto, že si to rodič přeje, ale že dodnes nechápe jejich finanční výhodnost. Má si tedy rodič přiznat, že to s přikrášlením přehnal nebo ještě chvíli počkat, jestli se dítě od dalšího roku chytne?

Když se vyskytnou jakékoli problémy, rodič úzkostně nabízí dítěti pomoc. Například když má škola nepořádek ve financích, Brontosauři v Himálajích se do tabulek podívají a pomůžou. Dítěti je však nepříjemné, že ho pořád někdo – i v dobré víře – kontroluje. Přemíra pozornosti a úzkostlivý strach rodiče o dítě vede dítě k pocitu, že rodič snad nemá nic lepšího na práci.

Brontosauři v Himálajích se někdy snaží obsedantně dotahovat přísliby do konce. Cítíme závazek vůči lidem, kteří se zapojili, a my jsme jim slíbili, že některé věci budou tak nebo onak. Pokud škola namítne, že ti lidi na nás již dávno zapomněli, Brontosauři v Himálajích nemohou namítnout, že to není pravda.

 

JE PŘIROVNÁNÍ RODIČ – DÍTĚ PONIŽUJÍCÍ? … A DALŠÍ DOPLŇUJÍCÍ KOMENTÁŘE

Příměr s rodičem jsme v tomto článku použili, protože že nám to přišlo jako nejjednodušší asociace k našim dojmům ze spolupráce se školou. Rozhodně to neznamená, že se vůči škole, kterou podporujeme, cítíme nadřazení. Jen jsme se nesmírně složité rozvojové problémy a všechny okolnosti snažili vyjádřit co nejstručněji. Chtěli jsme se vyhnout článku, který by asi objektivně ale extrémně obsáhle vysvětloval. Jsme si přitom vědomi, že přirovnání rodič – dítě má své slabiny. Při běžné výchově se stačí dítěti věnovat a respektovat jej a vše bude asi v pohodě. I když vaše dítě nebude Einstein, bude to jedno. Nicméně při rozvojové pomoci je specifické, že do často velmi drsného světa vstupuje jako zjevení někdo, kdo rozdává peníze, a to přináší specifické situace, které se ve vztahu rodiče a dítěte nevyskytují.

V Malém Tibetu se nemluví na rovinu. Naše škola je v otevřené diskuzi v porovnání s ladackým průměrem sice značně kupředu, ale přesto je stále běžné, že kolem horké kaše se chodí třeba půl roku, někdy i několik let, než se problém podaří pojmenovat. Někdy se musíme spokojit jen s odhady na základě přístupu školy v různých situacích. Vytrhování z kontextu tohoto emailu tedy bude velmi citlivé, a stejně tak i konfrontování vedení školy s jeho obsahem. Například se mohou cítit zaskočeni, že se ví něco, co škola tak dlouho opatrně skrývá. Přímá konfrontace taky narazí na značné zjednodušení všech příkladů, které jsme použili.

Naše neziskovka plánuje v roce 2024 nabídnout podporu nejen mulbecké škole, ale i v dalších lokalitách. To, že puberta spolupráce nastala v tento moment, je shoda náhod. Neumetáme si cestičku k ukončení spolupráce s mulbeckou školou a začátkem spolupráce s dalšími školami.

Pubertu spolupráce také ovlivnila i řada okolností, které nejsou v článku vůbec uvedeny: namátkově například politické změny v Ladakhu a nejistota dopadající na tamní obyvatele, dvouleté politické angažmá ředitele Norbooa a dojezd který to způsobilo, rozšiřování aktivit Brontosaurů v Himálajích, ale i mnoho dalších, které nejdou shrnout do pár slov.  

 

ZÁVĚREM: AŤ UŽ SE BUDE DÍT COKOLIV, BEREME TO JAKO POSUN KUPŘEDU

Celé je to cesta kupředu. Věříme, že chápeme přání naší školy a držíme ji palce v sebevědomém vykročení do další etapy. Děkujeme všem Himálajským patronům, že umožnili našemu dítěti vyrůst. Budeme si přát hezké budoucí vztahy a doufáme, že je všechny okolnosti umožní. Pokud se jedná o nový odrazový můstek, moc se těšíme na budoucí skok do výše. Jestli příznivcům bude nový vítr v plachách dělat radost, bude tu úžasné.

Fotografie: