Benefiční cesty na rok 2024 najdete již na webu www.himalajskypatron.cz

Back to top

"MÁM SEBEVĚDOMÍ PODNIKNOUT COKOLIV" ŘÍKÁ EX-STUDENT A PRVNÍ PODNIKATEL THARCHIN

Obyvatelům Malého Tibetu se nechce podnikat. Státní podpora je zpohodlněla a být podnikatel je ekvivalent zelináře. Člověk z naší společnosti si pokládá otázku, proč si Ladačané stěžují na peníze, ale nikdo z nich se nepustí do projektu s dvouletou návratností? Před sedmi lety byl ex-student naší školy Tharchin běžný Ladačan, který se uměl mistrně vyhnout všem příležitostem. Dnes je z něj sebevědomý podnikatel, který používá neslýchaná slovní spojení jako „důležitý je průzkum“ nebo „není potřeba na všem vydělat“. Taky je první a jediný ex-student naší školy, který vlastní firmu! Co způsobilo, že kluk z chudé rodiny chytil tu správnou vlnu a teď si věří, že v podnikání zvládne cokoliv? A půjde mu všechno tak dobře jako doposud, když opouští ochranu svých dosavadních patronů a pouští se na vlastní pěst do technologického start-apu ve stavebnictví?

Unikátnost Tharchinova příběhu nás nadchla. Proto jsme pro něj zorganizovali na začátku května 2023 cestu do ČR, v rámci, které jej chceme inspirovat a připravit na to, co jej čeká. Pokud chcete nabídnout tharchinovi nějaký program, udělejte to podle instrukcí níže 

NABÍDNĚTE THARCHINOVI INSPIRAČNÍ PROGRAM V ČR

 

Tharchinovo jméno můžete česky číst jako Tharčin, kde písmeno h není moc výrazné.

ELEKTRICKÉ SLOUPY, KTERÉ NIKDO NECHTĚL STAVĚT

Indická společnost Tata, chtěla postavit nové elektrické rozvody v údolí Nubra. Na podobné výběrové řízení se většinou hlásí mnoho zájemců. Avšak na stavbu 100 elektrických sloupů na pozemcích ziskuchtivých vesničanů a v okolí obrovské řeky, jejíž koryto se rozlévá až do šířky jednoho kilometru, se rok nikdo nepřihlásil. Stavba v okolí vesnice Dhurbuk byla prvním samostatným úkolem, který měl Tharchin realizovat.

Tharchin musel nejdříve obejít vesničany, starosty a politiky. Bylo potřeba je informovat a přesvědčit, že stavba elektrického vedení je realizována soukromou společností, která jim nebude dávat peníze za věcné břemeno na jejich pozemku, jako to běžně dělá stát. Odměnou jim má být stálá elektrická energie pro celou vesnici. „V některých vesnicích nás vítali, ale v jiných vesnicích byli nepřátelští. Přibližně s dvaceti majiteli pozemků to byla náročná diskuse, než se je podařilo přesvědčit,“ vzpomíná na své první podnikatelské dobrodružství Tharchin. „Manažeři společnosti Tata jsou Indové. Nemluví naším jazykem, ale ani nedokážou správnými argumenty nevzdělaným vesničanům vysvětlit, o co vůbec jde. Přitom u většinu odpůrců stačilo jenom poskytnout informace,“ doplňuje Tharchin.

Stavba elektrických sloupů musela probíhat v zimě, protože řeka Shyok je v tuto dobu nejméně rozvodněná. Práci v mínus třiceti stupních, při které bylo potřeba řeku několikrát přebrodit, se žádným dělníkům nechce dělat. Navíc běžné rozestupy mezi elektrickými sloupy jsou 50 metrů, avšak při přechodu nad řekou se muselo rozpětí dělat až 300 m. „Dělníky jsem nakonec sehnal, ale musel jsem jim dát dvojnásobek oproti běžné sazbě. Takže jsem na celém projektu nic nevydělal. Nicméně jsem u vedení společnosti Tata získal dobrou pověst a dali mi další práci,“ uzavírá Tharchin příběh.

KDYŽ PODNIKÁTE, VYPADÁTE TÁÁK UPRACOVANĚ

V padesátých letech minulého století začal být Malý Tibet (oficiální jméno Ladakh) pro Indii horskou pevností na severu země, která je chránila před tehdy vojensky rozpínajícím se Pákistánem (rozpad Indie) a Čínou (obsazení Tibetu). Stát začal masivně podporovat rozvoj oblasti stavěním cest, letišť, úřadů, škol a nemocnic. Nová přítomnost indické armády umožňovala obyvatelům prodávat armádě zboží nebo v ní přímo pracovat.

Tamní obyvatele neplatili žádné daně a dostávali bezplatné příděly potravin, plynu na vaření nebo benzínu. Pokud je zaměstnal stát, měli většinou obrovskou výplatu, bezplatnou zdravotní péči, dovolenou, zajištěnou penzi, bezplatné vzdělávání pro děti, a to všechno za relativně málo práce i zodpovědnosti. Pracovat v kanceláři na úřadu proto chtěli všichni Ladačané, zvlášť když jediná další alternativa byla těžká práce na poli okolo vlastního domu.

Masivní státní podpora ukolébala obyvatele Malého Tibetu do pasivity a pohodlnosti. Občanská aktivita je nízká, protože se vždy čeká, až to stát nějak vyřeší. Než se Ladačan rozhodne něco udělat, musí mít jistotu, že peníze jsou na dosah ruky. Jinak řečeno jsou Ladačané mistry ve vyhýbání se investicím a komplexním úkolům. Největší oblastí soukromého podnikání je turismus. Nicméně v tomto odvětví je dlouhodobě rostoucí poptávka a velká ochrana státu, takže tamní obyvatelé skutečné konkurenční prostředí v turismu zatím nezažili a mají malou motivaci se zlepšovat.

V tomto podhoubí se tamním obyvatelům nechce podnikat. Rodině většinou k příjmové pohodě stačí jeden člověk zaměstnaný u státu. Mladí čekají, až se uvolní místo ve státním sektoru po jejich rodičích. Začít podnikat se jeví jako příliš složité a pro jejich okolí by takový člověk mohl vypadat příliš upracovaně. A to by nedělalo u sousedů dobrý dojem.

Člověk ze západu s trochou zkušeností v podnikání naopak vidí v Malém Tibetu jednu příležitost za druhou a přirozeně se ptá: proč si Ladačané stěžují na peníze, ale nikdo z nich se nepustí do projektu s dvouletou návratností? Podpora státu se dlouhodobě a systematicky snižuje, počet pracovních ve státní sféře stagnuje, ale vzdělaných Ladačanů přibývá. Tamním obyvatelům tedy nezbyde nic jiného než začít podnikat.

V této části článku jsme chtěli zřetelně naznačit, proč Ladačané nechtějí podnikat. Jsme si samozřejmě vědomi, že vše má také druhou stranu mince. Odvážit se k dlouhodobým závazkům v prostředí, kde se odehrávají každý rok velké společenské, kulturní a politické změny, vyžaduje mnohem více odvahy než v naší, podstatně stabilnější společnosti. Absence státní podpory v nepálském království Mustang způsobila, že odtamtud všichni utekli. Nicméně těmto tématům se budeme rádi věnovat někdy příště.

O tématu státních zaměstnání jsme psali taky v článku SMYSL PRÁCE ZAČÍNÁ BÝT PRO TAMNÍ DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ OBŽIVA 

MOJÍ MOTIVACÍ JE CHUDOBA

„Od své dospělosti se snažím uniknout z chudoby mé rodiny,“ odpovídá Tharchin nezvykle otevřeně a sebevědomě na otázku, proč začal podnikat. V Tharchinově pětičlenné rodině má práci pouze jejich otec. Jako řidič kamionu a taxíku si vydělá šest tisíc rupií měsíčně po tři čtvrtě kalendářního roku. Pokud chcete vědět, co pro tamní rodinu znamená taková výplata, představte si, že byste u nás měli pro pět lidí šest tisíc Kč měsíčně. Zjednodušeně řečeno cena věcí v rupiích v Malém Tibetu je zhruba stejná jako cena stejných věcí u nás v korunách – například obyčejný oběd v restauraci tam také stojí 200 rupií. Co si jejich rodina nemůže koupit za peníze, musí si vypěstovat na vlastním poli kolem domu nebo udělat vlastníma rukama.

Tharchinova rodina nikdy nezískala vysněné státní zaměstnání. V naší vesnici Mulbekh je v podobné situaci přibližně 40 % rodin. V moment, kdy stát začal nabízet státní zaměstnání, dostali jej ti, kteří měli jakékoliv vzdělání. Ti potom mohli zaplatit vzdělání jejich dětem a následně lukrativní místo dětem předali. Pokud rodina nenaskočila zavčas do vlaku státních zaměstnání má již malou šanci odvrátit jejich chudobu. Nůžky se mezi rodinami bez a se státním zaměstnáním se dlouhodobě rozevírají.

Tharchin měl štěstí v tom ohledu, protože získal lepší vzdělání v naší škole, za které rodina nemusela platit. Po škole odešel do hlavního města Leh a začal pracovat v turismu.

MÝTICKÁ POSTAVA – LADACKÝ PODNIKATEL – BYLA OBJEVENA

„Za 15 let strávených v neziskovém sektoru je pro mě pomoc obyvatelům Malého Tibetu každodenním standardem,“ popisuje předseda Brontosaurů v Himálajích Jirka Sázel. „Potkávám se se spoustou Ladačanů, poslouchám jejich příběhy, a když mi připadají otevření změnám, snažím se jim nabídnout aspoň inspiraci. V roce 2016 jsem potkal Tharchina v Lehu, byl dva roky po škole, pracoval v nějaké cestovce. Měl uspořádat turistický program pro šest Čechů. Na doporučení, které jsem mu dal, jsem obdržel typické diplomatické odpovědi jako „very nice“ a „good job my brother“. Tharchin odpověděl jako 99 % Ladačanů, kteří si hlavně hlídají komfortní zónu, opírají se o oblíbené předsudky o zápaďácích, a ke všemu přistupují stylem „na přemýšlení máme stát“. Žádné doporučení pro program Čechů v Ladakhu, které z mého pohledu bylo v kategorii hodně muziky za málo peněz, samozřejmě neudělal. Tharchina jsem bral jako ztracený případ“ uzavírá Jirka.

Jirka Sázel se s Tharchinem znovu potkal v lednu 2023 v Lehu a po minutě konverzace bylo jasné, že se baví se zcela jiným člověkem než před sedmi lety. Tharchin při vyprávění svého příběhu používal věty jako „je potřeba uvažovat dlouhodobě“, „důležitý je průzkum“, „je potřeba vytrvat v naplnění vize“, „není potřeba na všem jenom vydělat“, „peníze nesmí ležet na kontě, je potřeba je investovat“. A celé to zakončil prohlášením: „Hlavně jsem nabyl sebevědomí. Věřím, že se mohu pustit do čehokoliv“.

U Jirky tedy vybuchl zájem o to, jak se z prefabrikovaného Ladačana stala mýtická postava – ladacký podnikatel. Co způsobilo tu změnu, že tu najedou stál člověk, kterého chtěl Jirka celých patnáct let potkat, ale doposud se mu to nepodařilo?

STAČILA THARCHINOVI MOTIVACE CHUDOBOU?

Práce v turismu po škole znamenala pro Tharchina aspoň nějaký příjem, ale rozhodně se to nedalo považovat za živobytí. Štěstí se na něj usmálo na buddhistickém semináři učitele Tsewanga Norbua Viveka, kde potkal člověka, kterému říká „bratr“. Chvíli trvá pochopit, že to není jeho sourozenec, ale že u Tharchina získal takovou důležitost. Stanzin Gurmet je bývalý voják, který sloužil v elitním indickém komandu. Poté, co odešel do důchodu, začal podnikat. Stavěl pro vládu a u veřejnosti se zapsal zavedením mobilních bufetů. Režíroval a ztvárnil hlavní roli v úspěšném ladackém filmu. Restauroval kláštery a chorteny v okolí jeho vesnice Basgo.  Tomuto člověk, kterému se všechno dařilo, popsal Tharchin svůj životní příběh a Stanzin Gurmet mu slíbil, že mu pomůže. Vzal jej do ředitelství společnosti Tata a řekl jim, že má pro ně ideálního kandidáta na stavbu elektrického vedení v údolí Numbra, které nikdo nechce stavět. Na ředitelství jim to zhltli – a jak už víte, Tharchin se chopil příležitosti!

Stanzin Gurmet jej naučil sledovat youtubery, kteří se věnují podnikání. Tharchin se nejvíce naučil od indického influencera Viveka Bindry. Díky videím pochopil, že v Ladakhu se nejvíce vyplatí věnovat se stavebnictví, výrobě výbavy domů a turismu. Z našeho pohledu se to až neuvěřitelně primitivní, ale najít Ladačana, který umí segmentovat soukromý trh na základě dlouhodobé perspektivy, vůbec nejde. Proto nás Tharchin tolik zaujal.

Segmentace z pohledu Ladačana je totiž pouze goverment job a to, co zbylo. V případě kategorie „to na mě zbylo“ je už úplně jedno, jestli si otevřete stánek s čajem, děláte turistického průvodce, založíte stavební firmu nebo jste truhlář. Dlouhodobost má jediný rámec – zda z toho bude za týden výplata. Pokud ano, je to práce. Jinak je to ztráta času.

STAVEBNÍ DODAVATEL, VÝROBA MATRACÍ A VLASTNÍ START-UP

Díky pozitivnímu kreditu u společnosti Tata získal Tharchin zakázku na stavbu 600 elektrických sloupů. Ty dokončil na začátku roku 2020 a vydělal si tím první milion rupií (tedy jako kdybyste si u nás vydělali milion korun). Od prosince 2021 získal od společnosti Tata zakázku na stavbu tří trafo stanic v hodnotě 15 milionů rupií. Začal v prosinci 2021. Jednu trafo stanici dokončil a další dvě dokončí v dubnu 2023. Z 15 milionů rupií mu zbývá proinvestovat pět. Tharchin dostane projekt, musí sehnat stavební dělníky, nakoupit stavební materiál. Eviduje veškeré výdaje stavby. Odborníky na elektroinstalace nebo stavební inženýry mu však dodá společnost Tata.

Společně se svým „podnikatelským bratrem“ se Tharchin rozhodl založit firmu Jimi Star Industries na výrobu matrací plněných bavlnou. První vydělaný milion vložil v březnu 2020 Tharchin do této firmy a získal tím její 40 % podíl. Nejdůležitější bylo dovést z Indie stroje na výrobu matrací a bavlnu. V Ladakhu se běžně prodávají matrace vyrobené v nížinné Indii. Jenže tam je věčně teplo, a proto matrace nijak neizolují. Výroba lokálních matrací, které budou v zimně hřát, je obyvatele Himálaje bomba. Díky propagaci na Facebooku, televizi, rádiu, podomnímu prodeji a prodeji v nemocnici jich Tharchinova firma za tři roky prodala pět tisíc a udělala obrat 10 milionů rupií.

Toto je hlavní propagační video o matracích. Největší tahák byla asi ta hudba z Titaniku … no kdo by se (do matrací) nezamiloval.

 

Následně Tharchin získal půjčku od centrální indické vlády na vlastní startupovou firmu Ladakh Fly Ash, kterou založil v dubnu 2022. Chce vyrábět hliněné cihly zpevněné slámou. Nakoupil stroje z nížinné Indie na kompresi cihel a v průběhu roku 2022 vyrobil první testovací cihly. Centrální indická vláda mu půjčila 2,5 milionů rupií a lokální vláda mu dala grant 800 tisíc rupií. Podmínka půjčky je splacení do pěti let s tím, že místo 2,5 milionu musí vrátit 2,8 milionů rupií. Polovinu půjčky splatil Tharchin po prvním roce, díky ziskům firmy na matrace.

Pokud bude pro Tharchina rok 2023 úspěšný, bude jediným vlastníkem své startupové stavební firmy. Bude jediný a první ex-student naší školy, který založil a vlastní stavební firmu. Jsme na něj hrdí a doufáme, že bude pro ostatní Ladačany příkladem, jak jednoduše jde v Malém Tibetu podnikat a jak vypadá úspěšná kariera.

Ruku na srdce – kolika z čtenářům se podařilo splatit investice do podnikání v řádu jednotek let?

THARCHIN CHYTIL SPRÁVNOU VLNU, PŮJDE MU TO I V OBLASTI INOVACÍ?

Na příběhu našeho ex-studenta je také fascinující, že všechny informace, které s námi sdílel, jsou uvěřitelné a velmi přesné. Například cena, za kterou prodává matrace, vynásobená počtem matrací, které prodal, sedí s obratem, který u firmy hlásí – to je na ladacké poměry něco extra. Například provozovatelé cestovek, což by mohli být srovnatelní podnikatelé s Tharchinem z hlediska obratu, s jistotou neumí udělat cenovou nabídku na osobu, pokud mají cenu taxi pro 7 osob, ubytování pro dvě osoby a večeři na osobu. Cenová nabídka se potom vytváří a obhajuje dojmy a přídavnými jmény. Takže když dostanete „best price“ za trek, nikdo už moc neví, jestli je to za čtyři dny nebo šest dnů.

Když se však Tharchina zeptáme na budoucnost jeho nové firmy, dosavadní informační přesnost se vytrácí. Například jak bude zajištěno, že cihly budou akumulovat teplo, ale zároveň budou izolační? Popřípadě jak chce zlevnit a zjednodušit stavbu solárně vytápěných domů, postavených stejně jako  naše škola pomocí cihel zpevněných slámou, když množství dřeva, skla a pracnost detailů zůstane stejná? Tharchnova obhajoba už najedou není přesvědčivá ani přesná a zní už jako tolik známá ladacká prefabrikovaná diplomacie. Tharchin sice neztrácí drive a odhodlanost, ale informace a návaznosti mu chybějí.

Z rozhovoru zůstává dojem, že s novou startupovou firmou vykročil náš ex-student z nalainované struktury korporátu společnosti Tata a taky mimo ochranná křídla bratra Gurmeta. Půjde mu to stejně dobře jako doposud, když start-up přinese spoustu otázek bez jasných odpovědí?

Fotografie: