Buddhismus je mnohými považován za nenásilné náboženství. Badatelé doporučují buddhistické koncepty nenásilí jako ideální inspiraci k vytváření světového míru. Dalajlama je nositel Nobelovy ceny za mír. Na druhou stranu dodržování nenásilných praktik je pro Tibeťany obrovské dilema. Číňané jim ukradli jejich zemi a zničili jejich kulturu. Ti, kdo zůstávají v Tibetu, jsou vykořisťování, ponižováni a vražděni. Jak se máte vyhnout násilí, pokud je proti vám násilí používáno celých sedmdesát let? V tomto článku naznačíme, jak tibetští buddhisté obhajují použití násilí a co je k použití násilí vede. Rozkryjeme, že mezi tibetskými buddhisty jsou frakce, které s násilím vůbec nemají problém, a že až ustane Dalajlamův mírotvorný vliv, může převážit přesně opačný přístup.
Článek se věnuje tibetským buddhistům. To není úplně identická komunita jako z vesnice Mulbekh, kterou podporuje naše neziskovka. Rozdíly mezi těmito komunitami jsme popisovali v minulém článku. Pokud chceme znát, jak buddhisté ospravedlňují násilí, musíme to zjišťovat u Tibeťanů, protože Ladačané v moderních dějinách v podobné situaci nebyli. Převážný obsah tohoto článku jsme převzali z článku Wariors of Buddhism Christiny Gillberg. Na jeho originál se můžete kouknout zde.
TŘI ZAVRAŽDĚNÍ ČLENOVÉ DALAJLAMOVA NEJBLIŽŠÍHO OKOLÍ
Mezi tibetskými buddhisty jsou frakce, které nemají s použitím násilí problém ani při vyřizování vlastních náboženských sporů. Například v rámci Šugdenovy aféry tibetští buddhisté zabíjeli tibetské buddhisty stejné tibetské buddhistické školy, konkrétně Gelukpy.
V únoru 1997 byli ve spánku brutálně zavražděni tři členové Dalajlamova nejbližšího okolí. Jedním z nich byl sedmdesátiletý Geše Lobsang Gjatso, dalajlamův velmi blízký přítel a důvěrník, a jeho dva mladší žáci (jeden z nich byl dalajlamův tlumočník z čínštiny). Každý z nich byl zabit 15 až 20 bodnými ranami. Několik dní poté bylo vyhrožováno smrtí dalším čtrnácti členům dalajlamova doprovodu. Policie v Dharamsale dodnes neví, kdo vraždy spáchal, ale podezřívá vyznavače tibetského buddhistického božstva Dordže Šugdena. Profesor Robert Thurman uvedl, že „ti tři byli opakovaně bodáni způsobem, který připomínal vymítání ďábla". Je přesvědčen, že vraždy spáchali stoupenci Dordže Šugdena, a nazývá je Talibánci tibetského buddhismu.
Dordže Šugden byl vybrán jako ochránce dharmy pro školu Gelukpa na počátku 20. století reformním hnutím uvnitř školy, vedeným lamou jménem Pabongka. Především proto, že Dordže Šugden byl ochotný použít násilí k ochraně tradice zabitím jejich nepřátel. To znamená, že "ochránce" byl zodpovědný za likvidaci skutečných lidí. Nepřítel je podle jeho stoupenců každý, kdo je příliš eklektický vůči jiným buddhistickým školám, zejména školy Ňingma, a tím narušuje čistotu víry Gelukpa. Takového člověka postihne Šugdenův hněv a zemře předčasnou smrtí.
Dalajlama usiluje o budování tibetského národa a snaží se vytvořit harmonii mezi různými tibetskými buddhisty. Z tohoto důvodu se částečně chová velmi eklekticky vůči ostatním tibetským školám. Dalajlama patří do školy Gelukpa, ale silné osobní city chová také k Padmasambhavovi a Nečungově věštbě, které jsou spojovány především s školou Ňingma.
V roce 1996 dalajlama zakázal mnichům Gelukpy uctívat Dordže Šugdena a víceméně jim pohrozil, že pokud nepřestanou, nebude dalajlama dlouho naživu. To samozřejmě mnohé rozrušilo, protože oddanost Šugdenovi byla v hierarchii Gelukpy i velkými frakcemi exilové komunity silná. Dalajlama byl obviňován z náboženské netolerance a někteří dokonce tvrdili, že není pravým dalajlámou.
Jedním z těch, kteří se neřídili dalajlamovým zákazem, byl Geše Kelsang Gjatso. Žil v Anglii, kde založil reformní školu The New Kadampa Tradition. Největší podezření ze spáchaných vražd z úvodu odstavce padá právě na toto buddhistické hnutí. Následovníci Dordže Šugdena ospravedlňují použití násilí tím, jak si vykládají „pravé učení“. Nepřítel je kdokoliv, kdo „pravé učení“ ohrožuje, a to včetně dalajlamy.
DISKUSE V TIBETSKÉ KOMUNITĚ, ZDA JE V POŘÁDKU POUŽITÍ NÁSILÍ PROTI ČÍŇANŮM
Až do roku 1989 osmitisícový Tibetský kongres mládeže schvaloval v boji proti Číňanům násilí, a dokonce i terorismus. Taši Namgjal, jeden z jeho generálních tajemníků, říká: „Podle našeho názoru bychom měli bojovat až do konce, dokud nezískáme zpět svou nezávislost. To si myslí Tibetský kongres mládeže, a myslí si to i Tibeťané. Mluvit s Číňany je bezvýsledné. To, co musíme udělat, je bojovat za to, co nám právem patří. Musíme bojovat, ne mluvit! Dalajlamův návrh je špatný. Říká, že je Buddha soucitu. Ale to já nejsem. Dalajlama chce štěstí nejen pro Tibeťany, ale pro všechny bytosti... Ale my prostě nemůžeme vidět věci stejně. Buďme zcela upřímní. Nemůžeme říct, že když Dalajlama nebude nenávidět Číňany, nebudeme je nenávidět ani my. Prostě nemůžeme. Naopak, my Číňany nenávidíme. Vtrhli do naší země. Proč bychom je měli nechat v klidu spát?“ Na otázku, zda by podpořil aktivisty, kteří by v Tibetu prováděli bombové útoky na Číňany, odpovídá: „Bez váhání. To by Číňanům ztížilo situaci. V této souvislosti jsou naprosto oprávněné jakékoli prostředky. Podívejte se, pokud je okupace Tibetu Číňany oprávněná a Číňané, jak víte, používají proti Tibeťanům všechny metody mučení, pak mohu odpovědět jen ano. Každý způsob boje proti nim je ospravedlnitelný!“ Navíc na otázku, zda by mohla být v Tibetu možná i taktika teroru, odpověděl naprosto jasně, že terorismus by mohl být přijatelný: „Nevěříme v terorismus. Nevěříme v zabíjení nevinných lidí ... Pokud budeme zabíjet Číňany, nikdo by nás neměl obviňovat z toho, že jsme teroristé: žádný Číňan, který přijde do Tibetu, není nevinný."
Rinpočhe Ribhur Tulku byl vystaven pětatřiceti takzvaným "bojovým sezením", ponižujícím situacím, kdy se musel "omlouvat" před lidmi. Rinpočhe je čestný titul používaný pro reinkarnace, popřípadě pro zvlášť ctihodné mnichy. Na otázku, co si myslí o Číňanech, zda je nenávidí, nebo zda s nimi soucítí v souladu s Buddhovým učením, odpovídá: „Samozřejmě je nesnáším. Jak bych je nemohl nenávidět, když jsem prožil tak strašnou dobu? O soucit tu nejde. Zničili naši kulturu a civilizaci. Před naší kulturou se nemají kam schovat. O soucitu s nimi nemůže být řeč... Vlastně jsem se rozhodl Tibet opustit, protože nenávist v mém srdci začínala být větší, než jsem dokázal unést.“
Phuntsog Wangyal, bývalý dalajlamův zástupce a ředitel Tibetské nadace v Londýně říká, že vzhledem k tomu, že Čína již nad Tibetem vynesla rozsudek smrti, je otázkou, zda má tibetský národ umírat rychle, nebo pomalu. Z tohoto důvodu si myslí, že by Tibeťané měli bojovat za úplnou nezávislost, a že násilí a teror jsou v tomto případě ospravedlnitelné. „Pokud se lidé v Tibetu rozhodnou, že nejlepší cestou je individuální boj každého člověka za svou zemi, budou mít mou bezvýhradnou podporu!“ Na otázku, zda by je podporoval, i kdyby se uchýlili k teroru, reaguje: „Ach ano, rozhodně ano! Podívejte, musíme být realisté. Lidé vždycky říkají, že terorismus je velmi špatná věc. Zabíjení je velmi špatné. Ale nikdo se nesnaží zjistit, proč byl člověk veden k tomu, aby se stal teroristou. Jaké důvody ho vedou k tomu, aby se uchýlil k násilí? Tyto otázky si musíte položit sami! Až zmizí příčiny, zmizí i násilí. Jaké důvody podněcují tyto lidi k tomu, aby se rozhodli pro násilí? Je to utrpení, které nám způsobují Číňané! Dovolte mi, abych vám řekl, že Číňané neodejdou dobrovolně. Žádná koloniální mocnost se nikdy nevzdala z vlastní iniciativy, aniž by ji k tomu jednoznačně vyzvaly samy utlačované národy.“
Také dalajlamův mladší bratr Tändzin Čogjal by mohl uvažovat o použití násilí, aby donutil Číňany opustit Tibet: „Situace je následující: někdo se vloupal do cizího domu, aniž by byl pozván. Tato nežádoucí osoba by měla odejít. To by problém vyřešilo. Je velmi nepravděpodobné, že by se Číňané jednoduše odstěhovali zpět, a proto se musíme pokusit vyvinout na ně tlak. A jediný tlak, který uznávají, je násilí. Mluvím jako radikál. Jsem už příliš starý na to, abych byl členem Tibetského kongresu mládeže, ale přesto si myslím, že bychom měli něco dělat. Musíme rozproudit krev. Jsou věci, které musíme udělat bez vědomí dalajlamy. Nesmí se to dozvědět. On je nad násilím. Ale jak víte, žijeme ve smutném světě. Já udeřím tebe, ty udeříš mě, oba cítíme bolest. To je to, co je potřeba, aby se poselství dostalo dál. Zdá se mi, že Číňané rozumí pouze jazyku násilí. Tak tedy dobře! Konfrontujme se na této úrovni!“
BOMBOVÉ ÚTOKY TIBEŤANŮ PROTI ČÍŇANŮM
Předchozí kapitola se věnovala názorům na případné použití násilí. V této části se zaměříme případy, kdy Tibeťané již rovnou použili násilí, aby bojovali za svou zemi a práva.
Obřady Monlam v roce 1959 byly obzvláště důležité, protože se dalajlama chystal dokončit svá studia zakončená titulem Geše. V té době se ve Lhase začalo proslýchat, že se ho Číňané chystají unést. Lidé kvůli tomu chodili po tisících k paláci Norbulinka a dav byl stále více rozčilen, jak na Číňany, tak na tibetskou vládu, o které si mysleli, že Dalajlamu zradila. Demonstrace brzy přerostla v celonárodní povstání namířené proti Kašagu a jeho politice vůči Číňanům. Kašak byla vládnoucí rada Tibetu. Kašag si uvědomil, že nemůže není schopen ovládat rozbouřený dav lidí, a místo toho začal myslet na bezpečnost Dalajlamy. Konzultovali to se státním věštcem Nečungem, který prohlásil, že v paláci není pro Dalajlamu bezpečno. Dalajlama tedy 30. března 1959 odešel do exilu. Tři dny poté se Lhasa ocitla v bouřlivé fázi války, kdy Tibeťané bojovali proti Číňanům všemi zbraněmi, které měli.
O desítky let později, 1. října 1987 slavila Čína 38. výročí vzniku Lidové republiky. Brzy ráno se stovky Tibeťanů shromáždily před chrámem Džókhang v centru Lhasy. Poutníci a mniši obcházeli chrám a po ulicích se procházeli turisté. Najednou z Džókhangu vyšlo asi čtyřicet mnichů, kteří provolávali hesla proti čínské přítomnosti v Tibetu. O pár minut později policie mnichy odvlekla na policejní stanici, zatímco venku se shromáždily tisíce Tibeťanů, mužů, žen i dětí, kteří začali na dům házet kameny. Policejní stanice byla zapálena. V okolí Džókhangu vypukly nepokoje. Mnoho Tibeťanů utíkalo, zatímco jiní bojovali s policií, která na ně střílela.
Před oslavami Monlam v roce 1988 ve Lhase se Číňané připravovali na vzedmutí nacionalistických nálad Tibeťanů. V polovině února začaly ulice Lhasy zaplavovat tisíce poutníků a v polovině měsíce jich bylo asi 20 000. Mnohým, zejména lidem z Khamu, bylo zabráněno v příjezdu do města. Navenek panoval klid. Číňané už několik týdnů dopředu rozmístili speciální "jednotky proti nepokojům", aby jim zabránili. Ve městě bylo asi 6 000 aktivních policistů.
Až do předposledního dne panoval klid. Ráno se před Džókhangem shromáždily stovky mnichů a více než 25 000 poutníků. Číňané slíbili, že propustí vězně výměnou za klid mezi Tibeťany, někteří mniši šli dokonce požádat o propuštění vězňů. Čínské úřady se však zalekly a uprchly. To se stalo startovním signálem. Někteří z mladších mnichů vzali mikrofon a začali křičet: "Svobodný Tibet, svobodný Tibet! Pryč s čínským útlakem! Ať žije Dalajlama!“ Dělali to, přestože věděli, že jsou nahráváni čínskou ochrankou, a navzdory nebezpečí trestu. Zanedlouho se na policisty, kteří byli kolem chrámu, sesypalo krupobití kamenů. Mniši začali obcházet chrám a tisíce Tibeťanů se k nim přidaly. Ze střechy Džókhangu házeli mniši kameny na policejní vozy a televizní reportéry, kteří tam o obřadech Monlam Čenmoceremon reportovali. Pierre Antoine Donnet píše, že v té chvíli nemohla lidi zastavit žádná síla na světě. Po chvíli dorazily policejní posily. Dva tisíce ozbrojených policistů se postavilo proti 6 000 Tibeťanů. Čínské obchody byly vyrabovány a vypáleny. Mnoho policistů bylo zbito a zlynčováno.
Donnet situaci komentoval: „Ještě za soumraku se Lhasou ozývala střelba z AK47. Celá tibetská čtvrť povstala proti Číňanům. Uprostřed davu hodil dvacetiletý mnich vší silou kámen na řadového policistu v plné polní. O kousek dál ještě mladší mnich hodil kámen na bezpečnostní složky a pak se zhroutil na zem s kulkou přímo mezi očima. Mladí i staří, každý Tibeťan na ulici se zapojil do vzpoury, pomáhaly i ženy, které hromadily kameny. Mnichů nebyla zdaleka jen hrstka, jak tvrdil Peking, a aktivně je podporovaly tisíce Tibeťanů.“
V roce 1996 došlo ve Lhase ke třem bombovým útokům, které provedli Tibeťané usilující o svobodný autonomní Tibet. Poslední z nich byl velký výbuch, který poškodil budovu vládního úřadu a sousední hotely a otřásl budovami vzdálenými půl kilometru.
OHROŽENÍ NÁBOŽENSTVÍ, NÁRODA NEBO MONARCHIE OSPRAVEDLŇUJE POUŽITÍ NÁSILÍ
Číňané od své invaze v roce 1950 terorizovali kláštery a vesnice, mnichy a opaty mučili, mnohé upálili zaživa, jiné poslali do pracovních táborů. Děti byly nuceny zastřelit své rodiče. Mniši a jeptišky byli nuceni kopulovat před čínskými vojáky. Tibeťané "byli nejen zastřeleni, ale také ubiti k smrti, ukřižováni, upáleni zaživa, utopeni, vyhladověni, uškrceni, oběšeni, pohřbeni zaživa. Vesnice byly zcela zničeny, stejně jako chrámy a kláštery. Lama Ribhur Tulku byl svědkem zničení kláštera Džókhangu v rámci kulturní revoluce: „Bylo to dvacátého dne šestého tibetského měsíce (6. srpna) roku 1966. Do Džókhangu náhle vtrhlo několik stovek čínských a tibetských rudých gardistů ve věku kolem dvaceti až třiceti let ve společnosti několika čínských kádrů. V chrámu se nacházelo několik stovek kaplí. Ušetřeny byly pouze dvě. Všechny ostatní byly důkladně vyrabovány a znečištěny. Každou sochu, svaté písmo a rituální předmět rozbili nebo odnesli. Jejich běsnění unikla pouze socha Buddhy Šákjamuniho u vchodu do Džókhangu. Běsnění trvalo téměř týden. Poté byl Džókhang přeměněn na kasárna pro čínské vojáky. Ti používali roh chrámu jako toaletu.“
V první kapitole jsme si přiblížili, že pro některé okrajové sekty Tibeťanů může být ospravedlnitelné použití násilí i pro vnitřní spory, které ohrožují náboženství. V kontrastu s náboženskou, národní a lidskou destrukcí, kterou přinesli Číňané Tibeťanům, není pro Tibeťany problém hledat argumenty pro ospravedlnění násilí. Pro ochranu národa, monarchie nebo náboženství je možné využít násilí.
BUDE DALAJLÁMOVA NENÁSILNÁ FILOZOFIE PROHLÁŠENA ZA NEÚSPĚŠNOU?
Jak bude vypadat budoucnost? Bude se násilí Tibeťanů stupňovat? Nebo bude Dalajlamova nenásilná strategie úspěšná? Co se stane po jeho smrti? Bude někdo pokračovat v jeho nenásilném boji?
Například Melvyn Goldstein to komentuje následovně: „Tibet je transformován způsobem, který se dalajlámovi a jeho stoupencům hnusí, a pokud to bude pokračovat delší dobu, bude pravděpodobně obtížné transformaci zvrátit. Alternativní možností je eskalace – podpora (nebo dokonce organizování) násilné opozice v Tibetu. Tuto možnost by Dalajláma vzhledem ke svému závazku k nenásilí také velmi těžko schválil, ale může být pro něj obtížné jí zabránit, i když je osobně proti. Jeho vlastní neschopnost přinutit Čínu ke zmírnění její politiky by mohla vést militantnější Tibeťany k tomu, aby prohlásili jeho přístup občanské neposlušnosti za neúspěšný a sami se obrátili k násilnějším postupům. Podstatou věci je, že Tibeťané pravděpodobně nebudou dlouho přihlížet tomu, jak Peking beztrestně mění jejich vlast, a mohou zahájit kampaň zaměřenou na násilí.“
Christa Meindersma, tlumočnice Červeného kříže z Nizozemska, říká o mladých tibetských mniších: „Těmto mladým mnichům je většinou mezi dvaceti a čtyřiadvaceti lety. Bojují proti tomu, co dosud zažili. Nikdy nepoznali starý režim před rokem 1959. Nesnaží se nic obnovit. Snaží se skoncovat s porušováním svých základních práv, své základní svobody. Žijí v neustálém strachu. Myslím, že nyní věci dospěly do bodu, kdy si nejen mniši, ale i tibetský lid uvědomil, že nedošlo k žádnému skutečnému zlepšení situace a že věci, které čínská vláda uvádí na papíře, nejsou nic jiného než lži. Proto je tu obrovská solidarita a neuvěřitelný pocit naléhavosti. Myslím, že Tibeťané nyní cítí, že jsou na pokraji úplného vyhlazení ze strany Číňanů, a musí něco udělat, aby světu ukázali, že jsou připraveni zemřít, aby se ubránili.“
Tibetský kongres mládeže přijal v roce 1989 rozhodnutí nepoužívat násilí a teror, Dalajláma je zřejmě dokázal přesvědčit, aby počkali, zda jeho nenásilné metody přinesou pozitivní výsledky. Situace uvnitř Tibetu však zřejmě nepřispívá k umírněnosti, alespoň ne u mladší populace. Hnutí odporu v Tibetu The Tiger-Leopard Youth Association prohlásilo, že se chce vzdát své politiky nenásilí, pokud bude mezinárodní společnost nadále ignorovat problémy v Tibetu. Napsali prohlášení generálnímu tajemníkovi OSN, ve kterém se píše: „Naše nenásilné metody byly považovány za projev slabosti. Jsme odhodláni získat zpět svou svobodu a nedávné hlasování v OSN nám jasně ukazuje, že bez krveprolití, sabotáží a agresivních činů nezískáme publicitu, sympatie a podporu. Únosy a sabotáže jsou taktiky, které používají Palestinci, a přesto je světové orgány podporují. Nyní máme pocit, že pokud tyto akty agrese přinášejí výsledky, proč bychom neměli dělat totéž? Svět těmto činům věří.“
SOUZNÍM S DALAJLÁMOU, ALE JENOM MÍREM TIBET NEOSVOBODÍME
Obyvatele, které podporuje naše neziskovka, žijí v Ladakhu. Je to kulturně a geograficky identická oblast jako Tibet, jenom leží v Indii. Pro Tibeťany je to jedna z s poledních výsep, kde je uchována jejich kultura. Abychom pomohli uchovat to nejlepší z tibetské kultury, podporuje naše neziskovka tamní vzdělávání.
V Ladakhu také žije také 10 tisíc tibetských uprchlíků. Náš známý Tenzin Dorjee z tibetské komunity komentoval naše dotazy na ospravedlnění násilí pro svobodný Tibet následovně: „V Ladakhu teď žije již třetí generace tibetských uprchlíků. Mám pocit, že téma svobodného Tibetu již většinu příliš nezajímá. Všichni mnohem více řeší, jak se uživit.“ Tenzit nejprve chladí naše očekávání. „Pro nás Ladačany je dění v Dharamsale trochu vzdálené, ale pokud bych měl situaci zhodnotit, tak je mi dalajlámův mírový přístup sympatický, souzním s ním a myslím, že i já jsem mírumilovný buddhista. Na druhou stranu si myslím, že Číňané dobrovolně Tibet neopustí ani nám nedají žádnou autonomii. Myslím, že se nám budou hodit oba extrémy – mírumilovný přístup Dalajlámy, ale asertivnější přístup Tibet Youth Association. Zaznamenal jsem v tibetské komunitě diskuzi, že místo sebeupalování mohli Tibeťané páchat bombové útoky. Pokud už se rozhodli obětovat život, mohl by dopad poškodit agresora. Jsem přesvědčen, že to bylo hlavně kvůli Dalajlámově vlivu, že se doposud upalovali“.
