Tento rok jsme měli podniknout 13. ročník Benefičních cest do Malého Tibetu. Protože je třináctka nešťastné číslo, tak máme tento rok vynucenou přestávku. Ta může být dobrou příležitostí k bilancování. Chtěli bychom s vámi v tomto článku sdílet, co pro nás Benefiční cesty znamenají.
Děkujeme, že jsme minulý týden obdrželi dary v hodnotě 65 000 kč od 23 dárců, které nám pomohou překlenout provozní krizi spojenou s výpadkem příjmů z benefičních cest. Velikost získaných darů vnímáme jako úspěch a je nám velkou ctí, že vám na nás záleží, že vám záleží na dobrém vzdělání v Malém Tibetu i na Brontosaurech v Himálajích.
První cesty do Malého Tibetu
První cesta Hnutí Brontosaurus do Malého Tibetu proběhla v roce 2006. Byl to vlastně „úlet nápad, že se udělá bronťárna v Tibetu“ a bude se učit ekologie a opravovat kláštery. Jirka Sázel (současný předseda a zakladatel Brontosaurů v Himálajích) jel do Malého Tibetu pomáhat s Brontosaurem v roce 2008. Hned po příjezdu se setkal s ředitelem školy v Mulbekhu. Ředitel Norboo sháněl zahraniční dobrovolníky, protože z práce v předchozí neziskovce věděl, že umějí pohnout s věcmi kupředu. Jirka a jeho čtyři kamarádi tedy přijalo pozvání ředitele Norbooa a proběhl tak první ročník tzv. prázdninového dobrovolnictví (můžete si připomenout zde).
Další roky nebyla nouze o zájemce o dobrovolnictví. Řešili jsme však problém, jak zapojit lidi dlouhodoběji do budování rozvoje tamní školy. Jinak řečeno 30 dobrovolníků jelo do Malého Tibetu, ale nikdo z nich nedal ani korunu na stavbu školy. Začali jsme tedy hledat, jak udělat cestování do Tibetu takové, aby to „zabilo více much jednou ranou“ cože se nám po 13 letech podařilo.
Proč jsou pro nás cesty důležité
V současnosti nám cesty přinášejí jednak dary – tím myslíme dobrovolně odevzdanou práci, která zpestřuje výuku, ale také finanční dary, díky kterým škola může více investovat. Cestování do Malého Tibetu přináší taky popularitu – tím myslíme jednak sdílení zážitků na sociálních sítích od jednotlivých účastníků, ale třeba i to, že média ráda publikují články, když tam jede někdo mediálně známý. Díky tomu, že účastníci poznají vesnici Mulbekh osobně, mají potom větší tendenci být Himálajským patronem – jinak řečeno jeden ze tří největších zdrojů nových patronů je cesta do Malého Tibetu. Benefiční cesty jsou taky nejefektivnějším způsobem, jak mohou dárci lépe rozumět co znamená pomáhat v rozvojové zemi. Myslíme tím kultivaci dárců od „rozdávám bonbony dětem, které se na to celý rok třesou“ až po „zajímám se, jak mohu být tamním nápomocný“. S dárci, kteří mají zájem o problémy tamních obyvatel, se totiž můžeme pomáhat mnohem efektivněji.
Děti brečí, když nemohou do školy
Když nastupoval ředitel Norboo do své funkce v roce 2008, děti brečely, když musely jít do školy. Aby byla výuka pestřejší, pozval do školy české dobrovolníky. Po dvanácti letech se situace obrátila. Malé děti totiž brečí, pokud nemohou do školy za dobrovolníky, například když vidí, jak si jejich starší sourozenec jde užít těch super 14 dní prázdninového dobrovolnictví. Nicméně i rodiče se shodli, že jejich děti jsou mnohem šikovnější díky dobrovolníkům (viz třeba zde). Čas a úsilí věnované dobrovolníky do výuky významně přispěl ke kvalitě vzdělávání ve škole i tomu jak školu hodnotí děti i rodiče.
Peněžité dary rozvinuly finanční gramotnost vedení školy
Kurz buddhismu i kurz tibetské medicíny generuje škole dary. Jedná se přibližně o 300 tisíc Kč ročně, což je asi 20 % z jejího 1,5 milionového investičního rozpočtu i provozního obratu (provozní i investiční rozpočet má škola aktuálně ve stejné hodnotě). Jinak řečeno kurzy pro turisty jsou pro školu velmi podstatný zdroj příjmu. Škola je v roce 2014 až 2017 využívala na bezplatné vzdělávání nejchudších dětí a v letech 2018 až 2019 jako investici na stavbu nových školních budov.
První čtyři roky změnily pohled ředitele Norbooa na to, kdo je skutečně chudý a potřebuje bezplatné vzdělání. Když totiž musel ředitel školy dřít na to, aby vydělal ostatním rodinám ve vesnici na bezplatné vzdělání, začal si všímat, co si mohou rodiny dovolit. Poslední kapkou byla rodina s dětmi v bezplatném programu, které odjela na zimní dovolenou do Jammu, na což nedosáhne ani sám ředitel. Ředitel potom zrušil bezplatné vzdělání a najednou se ukázalo, že všichni si školné mohou dovolit. Na začátku to tedy vypadalo že 70 % rodin si nemůže dovolit platit školné, ale po čtyřech letech se ukázalo, že na to všichni mají (článek zde). Další stupeň ředitelova finančního prozření bylo prosazení spolufinancování stavby školních budov tamní komunitou. Rodiče chodí pomáhat na stavbu nebo poskytují roční dary, což začal být ekvivalent 20 % ročních investičních nákladů (viz zde)
Vzali jsme s sebou 500 lidí
První návštěva Mulbekhu proběhla v roce 2008. Tehdy čtyři dobrovolníci po pět dní vyučovali všechno možné (více zde). V roce 2019 s námi bylo pomáhat 85 lidí a rok 2020 vypadal ještě nadějněji. Nejstarším účastníkem benefičních cest byla paní Jelínková, která měla 69 let a do dneška mluví o tom, že by ráda svůj rekord překonala (aktuálně má 78 let). Rodinný rekord mají Matěnovi. Ti byli s pěti dětmi (rekord: největší počet dětí) po jeden měsíc v lednu (rekord: první rodina v zimě) vyučovat hokej a IT. Jejich nejmenší dítě mělo 11 měsíců (rekord: nejmladší účastník), více o jejich cestě zde. Největší jednorázový dar vygenerovala Benefiční himálajská výzva v roce 2019 a to příjem na darech 320 tisíc Kč. O tom, jak vzkazovali sázející účastníkům „bez fotky z vrcholu se domů nevracej,“ si můžete přečíst zde. Tamní děti nejčastěji vzpomínají na výukový kurz „Rich nad Happy“. Autoři kurzu vložili 7 000 Kč do nákupu bonbonů a hraček a do dneška doufají, že si tamní děti něco zapamatovali z oblasti finanční gramotnosti (video zde). Nevětší pozornost přinesla cesta Dominika Haška s výukou hokeje, kterou na TV nova vidělo 2,5 milionu lidí (více zde)
I pouhé pozvání mediálně známého přinese pozornost
To jsme si vyzkoušeli u Járglámy, kdy se celý národ bavil tím, že by Jágr mohl jet k Lobsangovi domů na návštěvu (připomeňte si Jágrlámu zde). Poučení hokejovou kampaní, jsme v rámci kampaně Věda do Tibetu nabídli zcela všem, aby mohli pomáhat osobně na místě a přihlásilo se rekordních 120 lidí, včetně Jiřího Drahoše, dosáhli jsme 1 milionů shlédnutí videa a spoustu příslibů pomoci od lidí, od kterých jsme to ani nečekali (připomenout úspěchy zde). Jsme taky rádi, že se nám několikrát podařilo, aby dobrovolníkům poděkoval Dalajláma (více zde) nebo aby Dalajlámovi zazpívala Iva Bittová při návštěvě naší školy (více zde).
Na druhou stranu nešlo nám to vždy tak dobře. První, kdo se s námi odvážil do Malého Tibetu, byla Světlana Nálepková. Ta absolvovala prázdninové dobrovolnictví v roce 2012. Světlana vzala s sebou novinářku a fotografku a ta již v průběhu cesty posílala články do Blesku, Super atd. Světlana tím nakonec získala celkem dost prvních Himálajských patronů, nicméně ostatním dobrovolníkům přišlo, že by v Blesku měli psát taky o nich a že si Světlana na jejich práci dělá vlastní pozitivní obraz. V té době jsme si s tím neuměli poradit a celý pobyt prázdninových dobrovolníků skončil zákopovou válkou mezi slavnými a obyčejnými dobrovolníky vzájemně se obviňujícími, čí pomoc je významnější. Tím začalo další hledání smyslu benefičních cest.
Jak to můžete s tamními dětmi myslet vážně, když ve škole není kávovar
„Proč bychom měli tamním obyvatelům pomáhat, když jsou tak zaostalí, vždyť nám přinesou akorát ostudu“. Výše uvedené věty se zdají spíše jako super vtipy, ale potvrzujeme, že je skutečně někdo na základě pobytu v Mulbekhu prohlásil. Samozřejmě to jsou skutečné extrémy. Na druhou stranu mnohdy i zdánlivě méně konfliktní situace vnesly do pomoci více škody než užitku.
Například když jsme začali jezdit pomáhat do školy, museli jsme spát u rodiny dětí, které jsme učili. Rodina dobrovolníky vždy uctivě hostila s cílem, že jim na konci řekne o placení pravidelného daru na studium jejich dítěte. V tomto procesu byli nejvíce úspěšné ty bohaté a vzdělané rodiny. Ty chudé měly doma štěnice, do čaje dávaly málo cukru a na konci se zmohly na jedno anglické slovo „money“ ( = prachy) a to ničí srdce skutečně nezahřálo. Když si tu situaci představíme ze strany tamních obyvatel vidíme, že přijeli zápaďáci, nechali prachy u bohatých, na chudé se vykašlali. Čí problém tedy řešili, jejich vlastní nebo řešili náš? O naši situaci se nezajímali a jenom si přijeli udělat dobře.
Cesty mohou pomoci porozumět tamním lidem
Příkladů, jak počáteční cesty vytvářeli mnohé nedorozumění, máme bezpočet. Časem jsme se však naučili, že pobyt v Mulbekhu můžeme využít k lepšímu porozumění tamním lidem, jejich kultuře i problémům. Nejlépe se nám to daří u prázdninového dobrovolnictví, kde jednak dbáme na to, aby místní nevnímali lidi z Evropy jako chodící peněženky. Dále na to, aby se dobrovolníci nejdříve zajímali o tamní situaci před tím, než vyřknou „Indové jsou cikání a cikáni kradou“ nebo co si májí myslet a co mají dělat, když vidí, že tamní učitel práskne dítě rákoskou.
Pěstování porozumění u našich příznivců nám umožnilo realizovat větší ambice při pomoci. Například jsme mohli skončit u pouhé adopce – ta zajištuje, že děti dostávají vzdělání za cenu zpohodlnění managmentu školy. My jsme si troufli pěstovat finanční gramotnost školy a to vyžadovalo trpělivost, vysvětlování a metodu pokus a omyl za peníze našich dárců. Výsledek je, že všechny děti z našeho údolí chodí do školy, že školní management je finančně gramotný a z provozního hlediska nezávislý a rodiče spolufinancují rozvoj školy. Díky tomu všemu nám dárci naslouchají a důvěřují a zajímají se nad rámec běžné úrovně o rozvojovou pomoc.
Třetina nových patronů je na základě cesty do Mulebkhu
Přesvědčit Čecha, aby se zajímal o pomoc v zahraničí, je obtížná disciplína. Pokud jste malá a neznámá neziskovka a chcete rovnou propagovat pravidelné dárcovství do Malého Tibetu nemáte skoro žádnou šanci. Nicméně pokud lidi pozvete do Malého Tibetu, nabídnete jim možnost poznat místo, které mohou podporovat, budete mít šanci větší. Brontosauři v Himálajích zvládnou získat pro Himálajské patronství polovinu lidí, kteří s námi do Himálaje vyrazí.
I když cesty do Malého Tibetu generují určitý příjem, ať už pro školu v Mulbekhu nebo pro Brontosaury, jedná se stále o jednorázový zisk. Za ten jsme samozřejmě rádi, ale pro realizaci pomoci je mnohem důležitější pravidelný příjem a jeho předpověditelnost, který máme díky Himálajským patronům. To umožňuje Brontosaurům v Himálajích i škole mnohem větší profesionalitu a jistotu, že se mohou soustředit na výsledky své práce. Rozvojovou pomoc taky vnímáme jako dlouhodobou záležitost a kultivaci dárců jako důležitý výsledek celého procesu. Jsme tedy rádi, když naši příznivci naberou důvěru díky jednorázovým možnostem podpory, a potom se rozhodnou pustit se do toho dlouhodobě díky Himálajskému patronství. Díky za to benefičním cestám, které tolik nových Himálajských patronů finálně přesvědčily!
Díky všem, kteří se benefičních cest zúčastnily. Jsme rádi že díky nim se začali více zajímat o problémy rozvojových zemí a přispěli k trochu lepšími světu kolem nás. Těším se na další ročníky cestování do Malého Tibetu ať už s těmi, kteří jezdí opakovaně nebo těmi, kteří radost z pomoci v Himálaji teprve objeví.
Fotografie:
