Část první - přípravy
Nápad jet do Himalájíjet učit děti se v méhlavě usadil už v roce 2004, kdy jsem se poprvédostal do oblasti Ladhaku. Cestovali jsme tehdy s přítelkyní(nynímojímanželkou) přes tuto nádhernou část Indie. V tédobě se zde začínalo s opravami cest a otevíraly se prvníbaťůřkářsky orientovanéguesthouse.
Uplynulo jedenáct let, během kterých jsme s rozrůstajícíse rodinou cestovali po JižníAmerice, Austrálii, Asii atd. a na internetu jsem se dozvěděl o organizaci Brontosauři v Himalájích. Měl jsem hned jasno, že je to přesně takovéposlání, kteréjsem již před lety cítil.
V roce 2015 to ještě nevyšlo, Jirkovi Sázelovi se podařilo vybrat učitele IT, kterýneměl tolik rodinných závazků a tedy byla většíjistota, že do Indie skutečně bude moci odletět. Ale domluvili jsme se, že budeme v kontaktu a již od ledna 2017 bylo jasné, že v prosinci poletím. Manželka se těšila již před dvěma lety, takže z jejístrany problém nebyl a děti, ty už jsou zvyklébýt od malička na cestách.
Během několika Skypových i osobních setkáníjsme s Jirkou vytvořili plán výuky, kterýzahrnoval praktickéa hravéseznámenís IT, přičemž myslíme i na vytvořenípovědomío bezpečnosti IT.
Část druhá - letištníradosti
27.12. jsem nočním ranním vlakem dorazil do probouzejícíse Prahy, zakoupil pro děti Ábíčko a Mateřídoušku a přejel na letiště. U odbavovacípřepážky jsem již z dálky rozpoznal svébudoucíparťáky: nepřehlédnutelnáčervenáRadkova hokejovátaška, Martina a Michal kteřípřesvědčovali dámu na přepážce, že toho zase tolik nemajía usměvavého Jirku, kterýtam byl s nimi. Nakonec se podařilo doplnit si navzájem zavazadla tak, že jsme měli přibližně každý30kg plus jednou 20kg navíc což byl sponzorskýdar od společnosti Quatar Airways, za kterýtímto děkujeme. Hladkému průběhu taképomohlo to, že se Radkova taška na pásu vzpříčila a váha jípřisoudila polovičníváhu a z části takéto, že když zástupce leteckéspolečnosti považoval můj příručníbatoh za nadměrný, přesvědčil jsem ho, že si polovinu jeho objemu můžu na průchod do letadla obléci na sebe.
A proč 20kg navíc? Protože jsme do Malého Tibetu tentokrát jeli podpořit vznik hokejovétradice při škole Spring Dales School. A bruska bruslíje bruslařovým dobrým přítelem. Přesvědčit jsme se o tom měli o pouhédva dny později.
Ale nepředbíhejme. Na RTG u vstupu do mezinárodního prostoru přišel Radek o nůžtičky a švýcarák, kterési šalamounsky nechal v příručním zavazadle. Nicméně let skvělý, na čas, s výhledy na Křivoklát a Karlštejn, což ocenili především naši filmaři. I přestup v Doha jsme zvládli až na Radka, kterýpřišel o opalovacíkrém, kterýměl taktéž v příručním zavazadle.
Prvnízkouška trpělivosti nás čekala na Indickéimmigration. Přestože jsme všichni zažádali o elektronickévízum, stáli jsme asi hodinu ve frontě. U těch, kteřív Indii již byli, nastávaly menšípochybnosti: ani jeden jsme samozřejmě při vyplňovánížádosti neznali již čísla našich původních víz. Zatímco Jirka vyplnil 123456, jájsem napsal, že jsem v Indii nikdy nebyl. Nicméně úředníci byli pouze úředníci a všichni jsme se dostali až k vytouženéceduli "Way Out" a v našich pasech přibylo vstupnírazítko.
Poměrně rychle jsme v hromádce nadměrných zavazadel našli černou bednu s bruskou a vypravili jsme se pokořit dalšícheck-in. V letence zapsaných 15kg na check-in vypadalo dost stroze, ale nakonec jsme zkončili na doplatku 20ti kg , což zhruba odpovídalo váze brusky. Můj, tentokrát narvanýbatoh do letadla nikoho nevzrušoval a to ani přes to, že jsem tam měl alespoň kilo dětskévýživy pro svoje nejmenší, kterémělo s manželkou a sourozenci dorazit s pár-denním zpožděním.
Dvouhodinovýrannílet do Lehu, kterýbyl zakončen nádhernými výhledy jsem takřka celýprospal. Na letišti lehce proletoval sníh, zakázali nám fotit a stařičkým autobusem jsme přejeli k letištnímu domečku (hala bych tomu asi neříkal). Z reproduktorů se linuly rady, jak se vyhnout problémům s výškovou nemocí. Nacpali jsme se v pěti s veškerou hojekovou, kojeneckou a filmařskou bagážído maličkédodávky, kterou našinci znajíz filmu Samotáři.
Část třetí - Leh
Taxík nás odvezl poblíž guest-house, kde jsme měl domluvenéubytování. Domácíbyli usměvavía pokoje nám stačily. Jen moc teplo tam nebylo, ale s tím jsme vesměs počítali.
Po obligátním čaji jsme se chvilku prospali a pak jsme šli na procházku po městě a oběd.
Cestou se nám u tibetského paláce ztratil Michal, ale večer jsme se s ním potkali. Martina pak v appce v telefonu zjistila, že jsme ušli 9km. Po jednoduchévečeři nás nikdo ke spánku přemlouvat nemusel. Výška však dělala svéa mnozíměli trochu problémy s trávením, termoregulacía se spánkem. Teplota v našem pokoji se ustálila na 4°C, což bylo na spanípříjemné- ovšem ze spacáku se nikomu moc nechtělo.
Nicméně jsme posnídali a pak dorazila Jirkova kamarádka Nuri, kteráje z Lehu, studuje aktuálně ve Vídni, s Jirkou se před dvěma týdny potkali v Olomouci a právě byla doma na Vánočních prázdninách. Svět je prostě malý. Když zjistila, že cestujeme za hokejem, pověděla nám o aktivitách místního ženského týmu, kterýje takéIndickým národním týmem. O dva dny později startoval jejich kemp pro děti. Nabídli jsme jim pomoc s nabroušením bruslí, což vzhledem k tomu, že si je buďto brousili ručně nebo je vozili nechat brousit za drahépeníze do vzdáleného městečka, s nadšením přijali.
Vypravili jsme se za rodinou jednéz hráček u nihž byl sklad bruslí. Místníjdou na všechno s rozvahou, takže jsme popili čaj, povyprávěli jsme si a zjistili jsme, že jedna z hráček byla první, kdo v Ladháku bruslil. Jejítatínek jídovezl brusle ze Shimla, kde pracoval a všiml si, že místníbruslí. Během odpoledne jsme na více jak 30ti párech bruslívyladili techniku. Nutno říci, že busle byli vesměs hodně používané, ale velmi kvalitní(prýdarovanéze Švýcarka a Kanady). Zaučili jsme v obsluhováníbrusky jednu z hráček místního týmu, kterou broušenínejen ohromně bavilo, ale takéji velmi dobře šlo. To bylo radosti! V tento okamžik jsem pochopil podstatu našípomoci. Nejde o nějakézachraňovánílidí, ale jde o vzájemnésdíleníznalostí, kultury a radosti z tohoto sdílení. Domluvili jsme se, že si ještě společně večer zabruslíme a pak nás pozvou na večeři.
Část čtvrtá - na ledě a na večírku s Indickým národním týmem
Po lehkém pozdním obědě jsme nás děvčata svými a od rodiny půjčenými autíčky dovezli k jednomu z místních rybníků, na kterém již bruslilo pár "místňáků". Radek, Jirka a jájsme se nemohli dočkat a tak jsme šli na led hned na tom prvním, větším, po kterém jsme chtěli dojet dozadu na ten menší. Děvčata s našimi filmaři, že prýpojedou okolo auty. Led se sice nepříjemně houpal a praskal, ale když tam jezdili místní, šli jsme na to.
Ovšem místním chybína Jirku a Radka asi tak 40 kg a tak nebylo vůbec s podivem, že se po pár minutách brusleníJirka začal bořit. Nejdřív jednu nohu, pak víc, ale nakonec se mu podařilo dostat na pevnějšíled. Dojeli jsme tam, co jsme nasazovali brusle a rybník pokorně obešli.
Našli jsme tak děvčata již na bruslích. Zahráli jsme si s nimi krátce "bago", ale pak puk nenávratně zmizel ve vodě u jednoho z odtátých okrajů. Za pomoci kamaráda, kterýdovezl čerpadlo, se tuto sezónu poprvéstříkal led, aby přes noc voda ztuhla a povrch byl pevnějšía rovný. Když došel benzín v čerpadle, vyrazili jsme k Nuri.
Uvedla nás do společnémístnosti, kteráje v každém místním domě (a často to je jediná, kterámákamínka). I tady byla kamna a když se roztopila, začalo být příjemně. Díky na místnípoměry neobvyklému obloženístěn a stropu palubkami, jsme se cítili trochu jako na chatě.
Výzdobou byl vyšívanýobraz z Káby, jejíž podobnosti s černou plechovou krabicíod brusky jsme si nemohli nevšimnout.
Nurina maminka s pomocíděvčat vykouzlila náramnou hostinu. Místnímajízvyk, kterýu nás známe od babiček. Snažíse svéhosty nacpat k prasknutí. To se děvčatům málem povedlo, ale když jsme začali poklimbávat rozloučili jsme se a vrátili se do studených spacáků do guesthouse.
Část pátá - cesta do Muhlbeku
Ráno jsme sice někteřítrochu zaspali, ale všichni jsme stihli snídani, po kteréjiž přijel dopředu domluvenýtaxík. Batohy jsme z části dali dovnitř a z části na střechu docela velkéToyoty Innovy.
Cesta pěkně ubíhala a kromě krásného starého kláštera v Lamayru, kterýjsme navštívili, stála za to především dechberoucívysokohorsképustéscenérie (nejvyššísedlo, přes kteréjsme jeli mělo 4170 m.n.m.) s krásnými čistými řekami, ve kterých pluly ledovékry. O ledopádech hned vedle silnice prohlásil Jirka, že je máme i na Šumavě.
Ovšem nečekanýzážitek nás čekal na poště v Calce: usměvavýušmudlanýmladík moc nevěděl jakou hodnotu známek nám máprodat. Největšíznámky co měl, byly za 5 rupií, tak řekl, že 5 rupií. Ale to by byly asi dvě koruny a to se nám zdálo na pohled do Evropy opravdu málo. Tak houkl na nějakého strejdu přes ulici, kterýtam nabíral vodu a ten prý, že 20 Rs.
Tak nám prodal patřičnýpočet známek, kterébyly po čtyřech na pohled tak velké, že jsme museli hledat způsob, jak je umístit, abychom nepřelepili adresu. A pak se vytasil s plastovou láhvínějakého solamylového soplu, kterým nám radostně známky potíral, abychom je mohli nalepit.
Řidič dobře věděl, kam jede, takže nás s lehkostí(byť na sjetých zimních pneumatikách) dovezl až ke škole Spring Dales Public School nad vesnicíMuhlbek.
Ale to už je jinápohádka.
Příprava a inaugurace hřiště v Muhlbeku
V předchozím příběhu jsem vyprávěl o našícestě do Muhlbeku. Ihned po příjezdu se nám dostalo vřelého uvítáníod ředitele školy - pana Norobo. Krátce nám představil dalšílidi, kteříbudou spolupracovat na tom, aby dva čtrnáctidenníběhy programu, kvůli kterému sem jedeme.
Program máumožnit dětem z okolínejen poznat a učit se ledníhokej, ale takéobsahuje cvičenímeditace a také"soft skills". Hovořit se bude o internetu, sociálních médiích, výběru povolání, o cizích zemích a samozřejmě bude takéčas na hry.
Už cestou byla nad vesnicídobře rozpoznatelnánováškolníbudova, solárníelektrárna a novábudova internátu. To je výsledek mnohaletého úsilínejen Brontosaurů v Himalájích. Právě v internátu budeme teď měsíc bydlet nejenom my - dobrovolníci, ale především děti, kterése programu účastní. A nutno říci, že ubytováníje skvělé! Pasivnísystém vytápěnís využitím Ladháckého silného slunečního zářenía chytrékonstrukci držíi při velmi mrazivých (pod -20 °C) nocích příjemnou teplotu (teplotníprůměr v lednu uvnitř budovy cca 15 °C). Nadto je budova velmi krásnáa obsahuje typicképrvky Tibetskéarchitektury.
Po přivítání, vzájemném představeníse s lidmi, kteříbudou zajišťovat běh programu a ubytováníse, jsme se ještě všichni sešli u oběda. Hned potéjsme vyrazili zjistit stav hřiště.
Bylo již nastříkáno trochu ledu, ale protože podložíbylo hliněné, byly na ledu velkéboule a naopak praskliny. Co nás velmi potěšilo byl důvtip místních, kteřízjistili, že silnéslunečnízářenípřes den led rozpouštía tak vztyčili z jižnístrany vysokéstínění. Radek s Jirkou se pustili do přípravy hřiště a jájsem zašel do IT-room tj. počítačovéučebny a začal jsem instalovat na všechny laptopy software, kterýbude sloužit během prvního i druhého čtrnáctidenního běhu.
V neděli jsme připravovali, kdo co mohl, a odpoledne už se začaly sjíždět děti. Jejich krásnétváře byly plnéradosti a očekávání. Obvykle totiž zimníprázdniny znamenajíobdobíve kterém se velmi těžko hledánějakázábavnáčinnost. Nadšenébyly děti hlavně z ubytování, kteréna místnípoměry bylo jednoznačně komfortní. Tak teplo prostě doma nemají.
Vrcholem večera bylo přidělováníhokejového vybavení. Nejdřív to vypadalo jako dokonalýzmatek, ale potom se ukázalo, že děti samovolně třídímateriál dle velikosti, navazujítkaničky do bruslí(co na tom, že obráceně) atd. Večer byl na internátu rachot dlouho do noci, ale s tím se počítalo, děti se s kamarády dlouho neviděli a navíc, kdo by v takovém "vedru" mohl usnout :)
V pondělípo snídani nás čekala oficiálníinaugurace hřiště:
Přijeli místnízasloužilíobčané, členovérady školy, mnich a taképřišli někteřízvědavci.
Krátképroslovy vyjadřovaly vděčnost, za to co tu Brontosauři dělajía uznánísmyslu celého projektu. Pak už byly na pokřtěníhřiště vhozeny puky a děti dostaly svolenívrhnout se na bruslích na plochu. Radostnévýkřiky se střídaly s bolestnými a celkově to byla veselápodívaná.
Jak to bylo dál?
Zbytek dne a dalšídny už měly poměrně pevnýprogram:
7:00 budíček, ranníhygiena a příprava.
8:00 setkáníve společenskémístnosti internátu, společnámeditace, promluva ředitele Norboa většinou k osobnímu rozvoji, popř. úklidu, když bylo potřeba.
9:00 snídaně venku před kuchyní
10:00-11:00 program ve skupinách (holky x kluci) - hokej a IT
přestávka na přesun a na čaj
11:30-12:30 program ve skupinách (holky x kluci) - IT a hokej
13:00 oběd
14:00-15:00 program ve skupinách (holky x kluci) - hokej a IT
přestávka na přesun a na čaj
15:30-16:30 program ve skupinách (holky x kluci) - IT a hokej
volno
17:30-19:00 přednáška (různípřednášející)
19:30 večeře
20:30 - 21:30 večerníprogram (v případě promítánífilmu mnohem déle)
22:00 teoreticky večerka
Krásnýden začínáhned ráno, kdy se děti myjívodou, na kteréještě pluje led.
Rannímeditace je taky příjemnézastavení.
Snídaně vycházítak, že do prostoru před kuchyníuž začínásvítit slunce. Když někdy v noci pracujeme na svých věcech (chytrédomácnosti pro www.smarteon.cz - co se mne týče, zadávánía opravovánípísemek, co se Radka týče a komunikace s přáteli a Markétou co se Jirky týče), tak prostě vstáváme až na snídani. Jen stolek s jídlem, kovovými talíři a příbory je ve stínu, takže když jsem jednou nedopatřením neohřál lžičku v jídle, ale strčil ji ještě studenou do pusy, přilepila se mi na jazyk, jako zábradlíklukům z Obecnéškoly.
Zajímavéje pozorovat, jak je program chytl. Na brusleníchodíděti až o 45 minut dříve než by měly a na IT až o 30 minut dříve. Je to důkazem toho, že opravdu majízájem o věci, kterépro ně připravujeme.
Ohromnézlepšeníje vidět v bruslení. Snad jsme to ani tak rychle nečekali. Po pár dnech bez hokejek, přišli trenéři s hrou s ringo kroužky a obrácenými hokejkami a nyníuž se děti prohánějína hřišti s pukem. Praktickédovednosti doplňujítrenéři instruktážními videi, kterésem - tam pouštíme jako večeníkino.
Ale nejde jen o děti, kterése účastníprogramu. Snad ještě většípřínos této akce Brontosaurů v Himalájích je pro místnímladíky, kteříse místo poflakovánípo vesničce chytli hokeje a každýden v obědovépauze a hned jak skončívýuka hrajía hrají. Jsou jim k dispozici školníhokejky, chrániče a dalšívybavenía někteříměli nebo si už stihli pořídit vlastní. Hrajís ohromným nasazením a zlepšujíse den ode dne. Ze začátku měli značnou výhodu v aklimatizaci. Udýchat hokejovýzápas v 3500 m.n.m. nenílegrace.
V prvním mezinárodním zápase Česko - Indie "do pěti" sice indiáni prohráli 5:1, ale uvidíme na konci ledna. Takéchodíčím dál více diváků z vesnice, kteřísi rádi brusleníjen tak vyzkouší.
Po prvním týdnu, kdy se o pravidelnézametánía poléváníhřiště (polévalo se dvakrát za večer) starali především Radek s Jirkou za pomoci lidíze školy, už přešla večerníspráva hřiště zcela do rukou místních mladíků, přesně tak by měly podobnéprojekty vypadat.
Veliký, minimálně esteticky, upgrade hřiště z konce prvního týdne bylo nakresleníčár, brankovišť a středového kruhu. Prvnípokus se syntetickými barvami nevyšel, prostě nedošlo k odpařeníředidla. Druhýpokus s vodou ředitelnou barvou byl úspěšný. Barva prostě zmrzla a bylo vymalováno. Nutno poznamenat, že si malovánívyžádalo práci do dvou do rána s ohromným nasazením místních, takže během jednénoci vzniklo sedm vrstev postřiku. Ono při -25°C voda tuhne poměrně svižně.
V IT jsme taképokročili. Prvnítýden jsme začali s využitím fotoaparátů, kteréškola v minulosti dostala od sponzorů. Řekli jsme si něco málo o tom, jak vlastně počítače pracujíz obrazem a základy kompozice fotografie. Potom měly děti prostor samostatně pořídit fotografie v exteriéru a pak jsme je pomocírastrového grafického programu kombinovali s obrázky zvířat (masking). To děti samozřejmě bavilo.
V druhépůlce týdne jsme pořídili videa a každýsi sestavil ve stříhacím programu vlastnívideo s různými efekty a hudbou. Výuku jsme příležitostně osvěžili hrou Samorost 3 (www.samorost3.net) od Studia Amanita, kterénám laskavě udělilo souhlas ji ve výuce bezplatně využít. V druhém týdnu jsme začali programem na tvorbu hudby a bylo poznat, jak je pro místníhudba důležitá. Na svévýsledné"tracky" byli mnozískutečně hrdí.
Dnešek jsme věnovali základům HTML a na konec si nechávám vektrovou grafiku.
Z jiného soudku
A co dělali filmaři? Ti se všude motali se svým náčiním a vše dokumentovali. Když už měli dost materiálu ze školy, vypravili se do okolí. Na jednétakovévýpravě jsem byl s nimi jako řidič a stálo to za to. Jeli jsme ke krásnému skalnímu klášteru, kde se natáčel film Samsara.
Vyjeli jsme dokonce ještě kus do údolínad klášter, přičemž jsem hlásil, že nemáme mnoho benzínu. Cestou dolů ke klášteru nás Michal natáčel z dronu, prýjak reklama na mini Hundai ve kterém jsme jeli. Pod klášterem jsme ještě chtěl natočit pár záběrů než tam půjdeme. Jenže při odletu od kláštera přehlídl malýkopec na druhéstraně údolía za chvíli jsme viděli pouze zoufalágesta. Jak by řekli Mach a Šebestová- bílýdron se na sněhu špatně hledá. Ale místní(narozdíl od nás) havárii viděli a tak ten dron našli a Michal měl radost. Při našem hledáníjsme si udělali pěknývýšlap na ten protějšíkopeček. Pak teprve jsme začali řešit to, že nám cestou k tomu kopečku došel benzín. Místnínám prodali sedmičku benzínu s tím, že je to litr a vzali si za něj dvojnásobek běžnéceny.
Nicméně dojeli jsme na tu PETku benzínu až k čerpacístanici a po chvilce čekání, než dorazil pumpař, kterému volal člověk, kterýtam už čekal před námi, jsme mohli do auta, kterénám zapůjčil pan ředitel natankovat benzín.
Dohru tato epizodka měla o pár dnů později, kdy přijela policie a zjišťovala, jak se to s dronem máa jakápovoleníMichal k létánímá. Málem to vypadalo, že si ho odvezou na pár dnído Kargilu, ale naštěstíto pan ředitel vyžehlil.
Druhývýlet, kterým jsme vyplnili volnou neděli po prvním týdnu kempu, byl zase z jiného soudku. Ráno jsme se po snídani rozloučili s Martinou a Michalem z ČT a vypravili se pěšky do jednoho sevřeného bočního údolí, kde měl být horkýpramen. Údolíbylo v pravdě nádherné, pramen tam taky byl, místnímladíci v něm dokonce prali prádlo, ale "horký" byla jednoznačně hyperbola. Řekněme vlažný. Přesto jsme se dva z nás odhodlali se vykoupat.
Cestou zpět jsme ještě vyšlapali klikatou zledovatělou cestičkou ke chrámu, kterýmákrásnou polohu na skále nad Muhlbekem. Toto místo lze doporučit moderním dobrovolníkům jako skvělýselfie-point.
Cestou zpět šel Jirka spodem přes obchod, konečně pořídit holenía jás Radkem jsme šli po vrstevnici po cestě, kterátam zbyla po budovánívelkých moderních stožárů vysokého napětí, kteréteď hyzdíkrajinu v údolí. Ale neníse čemu divit, že i místníobyvateléchtějínahradit nespolehlivou čtyřhodinovou dodávku denně z dieslových generátorů za pohodlnépřipojeník elektrickému vedeníz přehrady v jednom z bočních údolí. Na cestě bylo mnoho stop sněžného leoparda. Když jsme se na něj ptali, řekli nám místní, že nedávno jeden zadávil za noc dvacet ovcí.
Co nás čekádál? Snad hladkýprůběh konce tohoto a celýpříštíběh kempu, doufejme, že bez zranění- zatím jen jedna naraženáruka, je skvělývýsledek, kterýje dán opravdu skvělým hokejovým vybavením, kterése podařilo Brontosaurům v Himalájích do Muhlbeku přivézt. Myslím si, že bychom se z tohoto úspěchu mohli poučit pro podporu dětí, kteříjsou různými způsoby vyloučeny i u nás v Česku.
