O Velikonocích se na Kaprálově Mlýně poblíž Brna sešli letošní prázdninoví dobrovolníci. Jak přípravné setkání proběhlo a zda jsou připravení na cestu zaznamenala dobrovolnice Tea, která letos do Malého Tibetu vyráží jako Reportér a bude vám přinášet podrobné reporty o pobytu dobrovolníku ve škole.
Je nás asi dvacet. Chceme se stát dobrovolníky. Někteří z nás si jedou vyčistit hlavu, někteří utíkají od problémů, někdo chce překonat sám sebe a někdo zase svůj strach. Všichni chceme vystoupit ze svojí komfortní zóny a nechat za sebou ve světě kus dobra. Všichni jedeme do Malého Tibetu – někdo na pár týdnů, někdo na několik měsíců. A hlavně, jedeme všichni společně.
Před samotnou cestou je ale třeba se náležitě připravit. Stejně důležitý jako letenky, víza a očkování je taky tým, se kterým se na takovou cestu vydáme. Brontosauři v Himálajích, s Jirkou Sázelem v čele, tento faktor nepodceňují a chystají pro nás přípravné víkendy, během kterých se jednak dozvídáme všechna důležitá fakta a praktické informace, ale také intenzivně pracujeme na skupinové dynamice.
Na prvním víkendu jsme se tak nějak zlehka oťukali, organizátoři si nás proklepli, a ten, kdo nenarazil na vlastní bariéry se pak o krok přiblížil cestě do Mulbekhu. Tímto pomyslným krokem je druhý přípravný víkend. Druhé setkání je o poznání intenzivnější. Musíme se seznámit s místní kulturou, etickými pravidly a zvyky, ujasnit si naše cíle a stanovit si hranice, které jsou pro nás přijatelné, a které nebudeme v rámci našeho působení překračovat. Zjišťujeme, jaká jsou naše očekávání a v čem se setkávají, v čem se naopak rozchází.
V pátek večer jsme se zase všichni sjeli na Kaprálův mlýn, abychom pracovali na podrobnějším plánu naší cesty. Před sebou máme organizační záležitosti, teambuilding a přípravu na výuku, která je dominantní součástí dobrovolnického působení v Himálajích. Důležité pro nás všechny je, abychom si uvědomili naši motivaci a záměr, který chceme realizovat, proto pro nás Jirka s Pepou připravili motivační večer. Po tom, co jsme si zopakovali jména a seznámili se s nováčky, kteří se k nám přidali kvůli stavbě hokejového hřiště – mrkej sem, nás čekalo překvapení. Celou místností, ve které probíhá drtivá část přípravného programu, proplouvala jemná vůně éterického oleje a tibetská hudba dokreslovala atmosféru vyčarovanou teplým světlem svíček. Posadili jsme se do kruhu, abychom byli oficiálně přivítáni mezi dobrovolníky. Zbývající část večerního programu jsme se věnovali vlastním očekáváním a motivaci k cestě, sami pro sebe jsme rozjímali nad těmito otázkami a snažili se je ztvárnit slovně nebo kresbou…
Sobotní ráno se pro některé z nás neslo v duchu fyzického a psychického protažení. Otázkou je, zda nám to bude v Indii ku prospěchu nebo na obtíž. Ze zkušeností loňských dobrovolníků totiž vyplynulo, že je dost pravděpodobné, že čím fyzicky lépe připravený člověk, tím hůře se projeví výšková nemoc. Nenecháváme se ale odradit a optimisticky se dál věnujeme pohybu. Možná budeme litovat.
Pepa nás po ránu vítá energiserem a my se připravujeme na náročný den. Naším prvním úkolem je shodnout se na společných cílech, se kterými jedeme do Mulbekhu jako skupina. Následuje rozsáhlejší blok o zvyklostech a žádoucím a nežádoucím chování v Malém Tibetu. Problematické je pro nás především vnímání pití alkoholu a požadavky na oblékání. Tibeťané nejsou zvyklí, že by byl alkohol například součástí sobotního oběda, tak jako u nás, problematika pití alkoholu je zde totiž poměrně vyhrocená. Existují vlastně jen dvě krajní polohy – abstinence nebo alkoholismus. Tabu je také nahota a sex, nežádoucí jsou také projevy intimity, které jsou u nás běžné nebo je tolerujeme i na veřejnosti. S tím souvisí i oblékání, které by mělo zahalovat co nejvíce a neprovokovat. Na tématu plném zákazů jsme pracovali zábavnou formou – pro každý jednotlivý zákaz jsme si nakreslili vlastní zákazovou tabulku a mohli tak dopředu ventilovat vlastní chlípné představy, které budeme muset v červenci potlačit.
Další blok byl věnován našim představám a skutečné realitě, se kterou se ve vesnici setkáme. I když se může zdát, že v kraji budhistů se ocitneme na pokraji utopie, je potřeba být připraven, že tomu tak není. I život v Himálajích má své stinné stránky, které pro nás mohou být šokující, i v situacích, které se nám budou zdát nestandartní pro naše podmínky, musíme mít stále na paměti kulturní propast a vždy zachovávat respekt ke kultuře, ve které jsme hosty. Rizikovým faktorem budou také okolnosti našeho pobytu – únava, vyčerpání, zdravotní potíže a celková podrážděnost způsobuje nežádoucí eskalaci emocí, které jsou často příčinou nepřiměřených reakcí na různé situace.
V duchu etických hodnot a pravidel taky pokračujeme a metodou „řeky“ sestavujeme deset pravidel, kterými se budeme během pobytu řídit. V průběhu zároveň vymýšlíme obrázek a slogan na dobrovolnická trička a atmosféra se postupně uvolňuje.
Po blocích, které byly náročné na emoční a intelektuální pozornost se věnujeme našemu konkrétnímu působení. Jirka nás seznamuje s výukou z minulých let a my pilujeme vlastní nápady. Probíhá akční brainstorming, který nás přibližuje naší aktivní práci na severu Indie. Výsledkem je rozvrh jednotlivých výukových projektů, který už našemu dobrovolnictví dává reálné obrysy. Zdá se to až neskutečné. Jirka z nás dokáže „vytáhnout“ to nejlepší a „přimět“ nás k efektivnímu zpracování vlastních myšlenek, a to tak bezbolestně, že se až divíme, kde se to v nás bere. Na odlehčení nás potom Pepa s Jirkou berou na zábavnou cestu z Prahy do Delhi a z Delhi do Mulbekhu. Samozřejmě jen v rámci naší společenské místnosti, je ale fajn si na chvilku zahrát na letadlo.
Večer končíme opět v kruhu při svíčkách. Navzájem si sdělujeme naše obavy z cesty a dobrovolnictví, také si povídáme o tom, na co se těšíme. Máme radost z toho, že jsme všichni na stejné frekvenci a cítíme se spolu fajn. V utužování kolektivu pokračujeme i po skončení organizovaného programu, jak, to asi nemusím popisovat. Společné ranní utrpení po pár hodinách spánku je taky cesta ke vzájemné solidaritě.
