Na Brontosaury v Himálajích jsem narazil náhodou při plánování letošní dovolené. Smyslem projektu je podpora výuky a pomoc se stavbou internátu ve škole Spring Dales Public School v malé vesnici Mulbekh v indickém Ladakhu. Škola si klade za cíl poskytovat kvalitní vzdělání s důrazem na ladackou kulturu a také zastavení odlivu mladé generace do zbytku Indie. Myšlenka udělat něco dobrého ve mě začala hlodat, ale ve skutečnosti jsem pociťoval mírnou skepsi. Pochybnosti se však rozplynuly hned po prvním setkání s vedoucím projektu Jirkou Sázelem a se všemi ostatními lidmi, kteří se v projektu angažují. Od této chvíle jsem byl pevně rozhodnut přiložit ruku k dílu. Neoslovili mě však pouze lidé zde v Čechách, ale hlavně sám ředitel školy Norbo. Právě on před několika lety inicioval kontakt s českou dobrovolnickou organizací Brontosaurus a on má také zásluhu na pozitivních dopadech celého projektu. Zbývalo projít tvrdým přijímacím pohovorem a stal se ze mě učitel matematiky prvního stupně, který měl navíc 2 týdny žít v ladacké rodině podle jejich zvyklostí.
Co to Ladakh vůbec je? Sám jsem o něm nikdy neslyšel, a proto mi hned přišel jako ideální cíl k návštěvě. Ladakh je malá provincie (o něco větší než ČR) v republice Jammu & Kashmir v severozápadním cípu Indie. Celé území Ladakhu pokrývá vysokohorská poušt ve výšce 3500 až 7000 mnm. Hranice jsou tvořeny hřbety Himálaje, Karakoramu a údolím Indu. Celkově se jedná o dost nehostinné, ale velmi krásné místo k životu. Nalézá se tam druhé nejchladnější trvale obývané místo na světě Drass. V zimě je běžně -40, skoro tam neprší, všude jsou vysoké hory, vegetace roste pouze kolem řek a na svědomitě zavlažovaných polích. O to více v něm žijou zajímaví lidé. Majoritním náboženstvím v Ladakhu je tibetský Buddhismus a prakticky vše vypadá a je jako v samotném Tibetu. Proto také označení Malý Tibet. Jedná se bohužel o jedinné místo na světě, kde není tibetská kultura nikým potlačována. Ladakh a vlastně podstatná část státu Jammu & Kashmir je důvodem územních sporů s Čínou a hlavně Pákistánem. Místo hranic jsou v Kašmíru a Ladakhu pouze linie kontroly, protože na jejich území si dělají nárok všechny tři státy. Toto je důvodem silné přítomnosti indické armády, což je paradoxně pro místní obyvatele vítaný zdroj peněz. Do poloviny 70 let byl Ladakh uzavřen neindickým turistům. Dnes je však turismus dalším zdrojem obživy a sami Indové říkají, že je to ráj na zemi. S okolím je Ladakh spojen letecky a nejvyššími sjízdnými sedly na světě. Težké kamiony se běžně šplhají do výšek přes 5000 mnm. Ovšem pouze od června do září, protože po zbytek roku jsou průsmyky pod oponou sněhu a mrazu. Obyvatelé se tak musí na dlouhou zimu náležitě zásobit.
Před cestou jsem se zúčastnil několika setkání s ostatními dobrovolníky, podílel se na organizaci a hlavně se připravoval na výuku samotnou. Nikdy jsem nic podobného nedělal, takže jsem se na půl roku ponořil do didaktických knížek, článků o metodikách výuky a tvorby podkladů do jednotlivých hodin. Na konci června přišel den odletu a já se ocitl v letadle nad krajinou, kterou jsem nikdy neviděl. Barveně dominuje žlutá s azurově modrou a bílá barva sněhu na všudy přítomných vrcholcích Himálaje a Karakoramu. Pohled z letadla na K2 byl další důkaz, že jsem správně.
Prvních pár dní jsme se kultůrně a výškově aklimatizovali v hlavním městě Leh, který je ideální vstupní bránou do Ladakhu. Dnes je v Lehu již velmi rozvinutá infrastruktura pro turisty. Nespočet hotelů, cestovních kanceláří a restaurací bohužel snižuje jeho autentičnost. Navzdory tomu je v tam krásný Leh Palace, Shanti Stupa, Namgyal Tsemo Gompa, bazar plný barevných lákadel, ulice voní indickým kořením, všude je mumraj bavících se lidí, všichni se usmívají, zdraví, chtějí se přátelit a samozřejme nabízejí k prodeji všechno možné. Krávy se mísí s babičkami ověšenými nůšemi, royal anfieldy se předhání s auty a povozy ...hello my fridend, how are you, where are you from? slyšíme na každém rohu... Před odjezdem do Mulbekhu jsme ještě stihli navštívit Mask vestival v Hemis gompě, což je jeden z největších místních klášterů. Za povšimnutí stojí také tibetská výzdoba a oblečení. Barevností látek se obyvatelé snaží kompenzovat jednotvárnost okolní přírody. Naše tmavá šeď obleků a kostýmků se zde naštěstí v menšině.
Samotný přesun do Mulbekhu je na celý den jízdy autem. Nám se to i s návštěvou Lamayuru gompy podařilo stihnout za 5 hodin. Měli jsme řidiče, který se nebál a po cestě plné výmolů, stěrku, kamení, nepřehledných úseků, hlubokých strží, protijedoucích kamiónů skoro letěl. Celkově cesty vypadají uplně jinak než tady. Na asfaltu se většinou teprve pracuje, všude řádí amatérští závodníci, všichni troubí, a hlavně nikdo neví co je za příští zatáčkou. Nehody jsou ale ojedinělé. Kde není nadmíru pravidel, tam se lidé chovají více zodpovědně a ve výsledku vše funguje lépe. Ladakh má také lék na dodržování rychlosti v obci. Je to jednoduché, stačí tam cestu vůbec nemít. Tankodromem se jede skutečně pomalu. K povšimnutí stojí i nápisy na značkách. Love me honey, but no so fast je důkaz, že smysl pro černý humor nemají pouze Češi. Vozový park vypadá také úplně jinak než u nás. Nejmenší Suzuki, Taty a Fabie se prodírají po cestách, na které by nestačily ani naše SUV. Další důkaz že vše je pouze o schopnostech lidí a ne věcí. Kolem cest je bohužel vidět i krutá realita. Na spojnici Leh-Šrínagar pracují asfaltéři z Nepálu. Celý den topí pod kotlem gumáky, čichají chemikálie, prach a pokládají toxický koberec, aby se usnadnil transport po této dopravní páteři. Po práci spí rovnou pod stroji nebo ve stanech nad vysokými srázy. Netušil jsem, že existují země, odkud se musí jezdit do Indie za výdělkem.
Po příjezdu jsme se ihned stali atrakcí číslo jedna. Mulbekh tvoří pár desítek domů v údolí Wakha, kde je skupina evropanů nejvetší pozdvižení za celý rok. Ihned se vynořily děti, které nás již týdny netrpělivě vyčkávaly. Lidé jsou ale velmi nesmělí, usmívají se, zdraví, ale sami si nedovolí nás oslovit nebo se k nám přiblížit. Tento počáteční ostych se v průběhu podaří jakž takž odbourat. Zítra je hned vyučovací den a tak se pouštíme do příprav a seznamování se s školou.
Areál školy tvoří budovy druhého stupně, školky, ředitelny, velké assembly hall, knihovny, hřiště, dalajlamova osobního pokoje, rozestavěného internátu a energo stanice se solárními panely. První stupeň bohužel chybí, protože se zřítil a z jeho trosek byla postavena ředitelna. Nejmenší děti se proto musí učit venku. Vybavení školy je velmi jednoduché. Prosté lavice, staré tabule, koberce pro venkovní výuku, pár psacích pomůcek, staré počítače v učebně informatiky a občas fungující internet. Děti nosí uniformy, velké baťohy s chatrnými učebnicemi, jedním sešitem pro všechny předměty a penálem. Nemají to co děti u nás, ale na druhou stranu se mnohem více smějí, lační po výuce, za všechno jsou velice vděčné a neremcají. Na všudy přítomný úsměv a good morning Sir budu vzpomínat celý život.
Školní den začíná v 10 ranním shromážděním v assembly hall. Děti půl hodiny zpívají indickou hymnu, we shall overcome, modlí se a prezentují novinky. Celé ranní setkání je v trochu vojenském duchu, ale na druhou stranu lze vidět soudržnost celé komunity. Starší děti se starají o menší a vše organizují. Výsledky hesla “Education is the soul of the society” jsou zde vidět na každém rohu. V 10:30 se děti rozutečou do svých tříd a nám začíná výuka. 2 x hodina a půl s krátkou přestávkou jsou sice náročné, ale neuvěřitelně nás naplňují. Děti se předbíhají k tabuli, děkují za domácí úkoly, pilně pracují, občas zlobí a hašteří. O přestávkách si s námi hrají, pomáhají nám s pomůckami, chtějí se nechat nosit, fotit a neustále nás pozorují. Od prvního momentu jsme si děti zamilovali.
Naše výuka probíhá venku a proto pořád bojujeme se sluncem a silným větrem, který nám kosí tabuli a dětem rozfoukává papíry a sešity. Zajímavostí je, že v zimě se situace obrací, protože kvůli nedostatku dřeva a peněz se ve škole netopí a výuka je možná jenom díky tomu, že na přímém sluníčku se děti vyhřívají na cca -10 stupních. Prý se v tom dá pohodlně i psát. Učíme v angličtině, což je zejména v první třídě problém. Naštěstí máme k dispozici pohotovou místní učitelku Stanzin, která nám s komunikací pomáhá. Jazyky jsou palčivým problémem celého systému výuky. Děti jimi bohužel tráví moc času. Od první třídy se učí anglicky, bhoti (ladačtina) a Hindi. Aby toho nebylo dost, tak učebnice mají v jazyce a písmu urdu. Navíc se jim poslední rok ve škole vše přepne do angličtiny, protože další vzdělání je pouze v ní.
Svou výukou jsme nechtěli narušit curriculum, a proto jsme mu přizpůsobili své lekce. Na druhou stranu jsme se snažili, aby všechny hodiny byly zájímavé, takže jsme hráli hodně didaktických her a pracovali se zábavnýma samostanýma úlohama. Naše připrava z Čech se samozřejmě musela za pochodu neustále přizpůsobovat aktuální situaci, ale to je asi běžné všude. Děti jsme možná trochu podcenili, protože čísla a základní početní operace zvládaly vcelku dobře, takže jsme do výuky zařadili více logických úloh a náročnějších aktivit. Naučili jsme je například sudoku nebo měřit metry z Ikey. V Mulbekhu jsme ovšem netrávili veškerý čas pouze ve škole...
Po obědě jsme měli cca 2 hodiny čas na relax a přípravu na další den a v 15:30 si nás děti odváděly domů. První den jsme se postavili do řady a děti si mohly vybrat, koho by na týden chtěly domů. Jako na koňském trhu. Nás si vybrala mladá slečna Stanzin a poté chlapec Rundup. Pobyt v tibetské rodině byl pro nás velký zážitek. Každé odpoledne se seběhly děti ze sousedství a hrály se hry, chodilo se na výlety po okolních horách a svatých místech. Nikdy jsem snad tolikát nehrál pexeso a člověče nezlob se. Jednou dokonce se sedmi dětmi naráz. Jak se večery blížily k půlnoci, tak se debaty klonily k tématům života v Ladakhu a Čechách. Snažili jsme se vyvracet představy, že u nás je všechno jako v klipech z MTV, popíjeli slaný čas, smáli se, fotili, vyzvídali detaily z ladackého života a samozřejmě jedli. Jídlo byla kapitola sama pro sebe. Stručně řečeno je tradiční ladacká strava mouka na všechny způsoby. Což bylo většinou chutné, až na syrovou mouku s máslem a mlékem. Při této snídani jsme si museli představovat vajíčka nebo rohlíky s marmeládou :) Kromě tradiční ladacké stravy jsme dostávali i indická jídla, hlavně rýži, dušenou zeleninu na chuť sušenky všeho druhu. Denní cyklus pro nás byl trochu náročný, protože je poplatný tvrdé práci na poli, a tak se vstávalo brzy a chodilo spát pozdě. Večeře v 11 a hraní pexesa v 7 ráno bylo běžné. To ovšem nemělo vliv na to, že celý pobyt v rodině byl plný krásných malých nedorozumění a kouzelných situací. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost.
Cesta z a do školy byla někdy dlouhá (některé rodiny bydlí i hodinu a půl daleko), což jsme občas řešili stopováním kamioňáků. Vždy úspěšně, protože lidé si zde pomáhají. Jeden malý postřeh. Při večerních procházkách vesnicí mě nejvíce zaujalo s jakou tichostí se místní lidé pohybují. Kolikrát jsme měl pocit, že jsem sám, ale opak byl pravdou. Lidé se po pěšinkách a uličkách neslyšně přesunují mezi políčky a domovy. Časté Jullay (dobrý den, děkuji, ahoj, nashledanou, prosím) je toho důkazem. Je tady prostě živo.
14 dní utekly jako voda. O víkendu jsme ještě stihli oslavit s místní komunitou dalajlámovy narozeniny, jet s dětmi na dvou denní piknik do hor, zdolat bezejmenné himálajské vrcholy, tančit/pařit s dětmi, uspořádat představení pro rodiče a bohužel se i rozloučit. Snad zase někdy příště...
Když vše shrnu, tak přínos ve svém působení vidím hlavně v mezikulturní výměně a v úsměvech na tvářích dětí. Pro mě osobně byl pobyt obrovská změna oproti všednímu životu a možnost přeskupit si žebříček hodnot. Škola a Ladakh samotný zůstanou navždy v mém srdci... snad se tam ještě jednou vrátím.
