V odlehlé horské vesnici Malého Tibetu s názvem Kargyak s 250 obyvateli jsou dvě české školy. Parta nadšenců nezvládla najít společnou řeč, rozdělili se a každý postavil v malé vesnici vlastní školu. I přesto, že se obě české party do dnešních dnů nebaví, shodnou se na tom, že z dlouhodobého hlediska nezvládají pomoc udržet. Nicméně celý příběh je však mnohem složitější, než jak senzačně působí z prvních vět. Také to není jediný podobně absurdní příběh západní pomoci. Jak to celé působí na obyvatele Malého Tibetu? Zvládají číst mezi řádky? A když se objeví emocionální zápaďák, který se ohání plány, ale nezvládá ani sám sebe, je férové jej pumpnout dříve, než mu dojde dech? Kdo za tento přístup na hraně etiky vlastně může?
DVĚ ČESKÉ ŠKOLY V JEDNÉ VESNICI
Přibližně v roce 2006 se parta českých kamarádů rozhodla stavět ve vesnici Kargyak školu. Jejich spory gradovaly a rozdělili se na dvě party pod vedením Honzy a Gabriely. Honza postavil jednu školu a Gabriela o dva roky další školu v té samé vesnici. Oba se následně angažovali v provozu jejich škol.
Vyprávět příběh dvou českých škol z vesnice Kargyak je citlivé. Nechceme tomu hledat rozhřešení ani zaběhnout příliš do detailů. Když jsme si poslechli Honzu i Gabrielu, je jejich jednání v jednotlivých situacích pochopitelné, jsou z toho zřejmé jejich přednosti, ale i momenty, kdy udělali chyby. Idea školy pro Kargyak letěla raketově kupředu a její realizátoři nezvládli ukočírovat spoustu aspektů rozvíjející se neziskovky.
U Brontosaurů v Himálajích jsme si mockrát položili otázku, jaké je to správné poučení z jejich příběhu. Co je na tom vlastně špatně? Není přece konkurence dvou škol pro tamní obyvatele lepší?
I přesto, že se Honza ani Gabriela dodnes vzájemně nebaví, mají rozhodně společné problémy. Udržet a naplnit jejich dlouhodobé cíle je pro oba z nich příliš velký oříšek. Postavit školu v tak odlehlé vesnici, kam jeden stropní trám museli nést čtyři lidi čtyři dny, byla senzace, na kterou se podařilo získat spoustu pozornosti i peněz. Avšak angažovat vesničany v posledním koutu světa v provozu školy bylo příliš ambiciózní.
I přesto, že Honza vždy vyvolává dojem, jak všechno zvládá, bylo z jeho projevu patrné, jak náročné je pro něj sehnat každoročně balík peněz na provoz jeho školy. Množství peněz, které Honza na provoz jeho školy zvládá sehnat, se od počátků zmenšil na desetinu. Gabriela mluví mnohem otevřeněji o náročnosti provozu a uvádí příklad, kdy platila plat tamního učitele, který podstatnou část roku ve škole ani nebyl: „Já prostě nemám kapacitu všechno hlídat,“ dodává s povzdechem.
Je tedy správné poučení takové, že udělat první impulz většinou jde, ale vytrvat dlouhodobě je mnohem náročnější?
JEDEN ROK KNIHOVNA A DRUHÝ ROK POČÍTAČOVÁ UČEBNA – ZÁPADNÍ DÁRCI BUDOU MÍT RADOST
I když se příběh dvou škol v jedné vesnici zdá neuvěřitelný, není rozhodně jediný. Malý Tibet je plný podobných historek. Jak to celé působí na obyvatele Malého Tibetu? Zvládají číst mezi řádky? Z naší zkušenosti vyplývá, že někteří stále koukají na zahraniční pomoc s respektem, ale někteří se vyloženě specializují na pumpnutí zápaďáka v ten správný moment.
Stejně jako v předchozí části se budeme zabývat tím, jestli je na tom vyloženě něco špatného. Většina zahraničních darů je pro obyvatele Malého Tibetu od zápaďáků poskytnuta tak, že se dárci řekne v pravý moment to, co chce slyšet, zahřeje se mu ego, nastartují se jeho emoce a čeká se, co z něj vypadne. Pumpování ve správný moment prostě spolehlivě funguje a je to nefrekventovanější metoda získání finančních prostředků.
Problém však vidíme v tom, že si zápaďáci představují, že jejich pomoc zapadne do nějakého systému fungování tamní školy – ideálně plánu rozvoje tamní instituce. Jenomže tamní instituce nic takového nemají. Jeden rok postaví knihovnu z darů Jamese, který se v létě ve škole zrovna stavil, ale další rok předělají knihovnu na počítačovou učebnu, protože zrovna Charles daroval šest počítačů a staví se za měsíc, aby se podíval, jak na jeho počítačích děti pracují. Jeden rok škola přijme ke studiu deset dětí z nemajetných rodin, protože Jane s jejími kamarádkami přislíbila platit jejich školné, avšak za rok už se Jane nadchla pro něco jiného a další rok děti z nemajetných rodin musí školu opustit.
Pořád je lepší jednorázová a chaotická pomoc než vůbec žádná. Na druhou stranu skutečnost, že ředitelé škol látají jednu pomoc druhou, může být důvodem, proč se u někoho ze západu probudí soucit a rozhodne se, že s tím přece musí něco udělat. Ve výsledku tím může zase podpořit chaotičnost a neefektivitu tamní instituce. To, co mu připadalo na začátku děsné, může být obraz jednorázových podpor.
Neříkáme, že takto to vypadá ve všech školách v Himálaji, které získávají zahraniční pomoc. Avšak nadpoloviční většina institucí závisí na zahraniční pomoci, která příliš dlouho nevydrží. V této situaci se nedá docílit dlouhodobé systematické změny, kterou si většina zápaďáků představuje nebo ji považuje rovnou za samozřejmost. Všichni ředitelé škol a vzdělávacích institucí, se kterými se Brontosauři v Himálajích setkali, systematický postup k rozvoji a vedení jejich instituce vůbec neznají. Bussiness plán, organizační plán, časový plán, investiční plán, splátkový kalendář nebo i stavební projekt jsou většinou termíny, o kterých nemají ředitelé škol sebemenší ponětí. Nevědí ani co to je, ani k čemu to slouží.
V závalu jednorázových darů se tamním školám velmi obtížně dělá systematická změna k lepšímu, kterou by si zápaďáci přáli a kterou kolikrát považují za samozřejmost.
PODVOD POMOCÍ TRANSPARENTNÍ TABULKY
Teď náš příběh zavedeme k buddhistickému učiteli Vivekovi. Ten je například lektorem Benefičního kurzu buddhismu v Malém Tibetu nabízený naší neziskovkou. Vivek byl fascinovaný tím, co se podařilo v Mulbekhu vytvořit. Po několik let se pokoušel přetáhnout Brontosaury v Himalájích, aby místo školy v Mulbekhu začali podporovat jeho školící centrum ve Stoku. Jirka Sázel Vivekův apel pochopil, neodmítl, nicméně popsal, že ke spolupráci povede systematická a dlouhodobá cesta. Například, že bychom potřebovali stanovit vizi vzájemné spolupráce, dále co by Himálajští patroni měli podporovat jejich dary a jak budou vzájemně udržovány společné vztahy, tedy například, že se patroni budou moct v celé podpoře zapojit více než jenom pravidelnými dary. Protože je dlouhodobá spolupráce složitá, navrhli jsme zkusit to na začátek na nějaké menší akci, jako je třeba Benefiční kurz buddhismu, který podpoří školu v Mulbekhu.
To, co bylo pro Brontosaury v Himalájích systematické budování struktury, o kterou se jde v budoucnu opřít, bral Vivek jako proces zahřívání západního ega. Avšak podle Viveka to celé příliš dlouho trvalo. On již přece se vším souhlasil, udělal nám čaj, pozval nás do své kuchyně a popovídal si s námi o buddhismu. Takže kde jsou ty dary! Vivek se cítil podveden.
Například se před Benefičním kurzem buddhismu ukázala Vivekovi tabulka, která popisovala poměr mezi počtem účastníků a tím, kolik je Vivekova lektorská odměna a kolik je dar pro školu v Mulbekhu. Vivek s tabulkou souhlasil i přesto, že tabulku vůbec nechápal a odmítal přiznat, že tomu nerozumí. Po proběhnutém kurzu buddhismu Vivek prohlásil, že i dar pro školu v Mulbekhu patří jemu. Vivek neuznával protiargumentaci, že účastníci byli před akcí informováni, že jejich dar podpoří školu v Mulbekhu, a pokud se peníze pošlou na Vivekovo školící centrum ve Stoku, bude to podvod. Z jeho zkušenosti totiž vyplývalo, že se žádný zápaďák již nestará o to, co se s jednou darovanými penězi děje. Tabulku s rozpočtem, kterou na západě vnímáme jako symbol transparentnosti, bral Vivek jako nástroj, kterým jsme jej podvedli.
Brontosauři v Himálajích nezvládli jeden rok práci s významným dárcem. Pro majitele firmy na výrobu čaje špatně vybrali benefiční cestu a nezvládli odhadnout, že zrovna tento dárce potřebuje vyloženě individuální přístup. V polovině benefiční cesty se Jirka Sázel rozhodl poslat velmi specifického podnikatele k Vivekovi do školícího centra ve Stoku, protože bylo jasné, že další pokračování ve skupině účastníků sportovní benefiční cesty bude neštěstí. Vivek mu udělal čaj, pozval nás do své kuchyně a popovídal si s ním o buddhismu a podnikatel mu tam nechal sto tisíc korun jako poděkování. Čajový podnikatel už se s Vivekem nikdy neviděl a ani se nikdy nestaral o to, co se s penězi dělo.
To bylo pro Viveka finální potvrzení proradnosti Jiřího Sázela. Vivekovi ukazuje tabulky, ale sám takto jednoduše inkasuje takové obrovské dary od jeho příznivců.
Jednorázové, náhodné a emocionální dary tedy zároveň nedávají možnost k systematičtější podpoře tamních institucí.
TAŠIHO BAVÍ UČIT!
Příběhy, které vám píšeme, je potřeba vždy zjednodušit, nebo jinak řečeno dobře vybrat hlavní linii sdělení. Jsme si vědomi, že mohou zůstávat nezodpovězené detaily nebo odbočky a až budeme někdy psát knihu, zkusíme tam dostat opravdu všechno. Pokud se vrátíme k příběhu dvou škol v jedné vesnici uvedeném na začátku, rozhodně neříkáme, že Brontosauři v Himálajích jsou systematičtější než ostatní neziskovky. Jsme si vědomi toho, kolik náhody přispělo k vytvoření systému pomoci, který dnes děláme. Stejně tak neříkáme, že škola pro Kargyak byla pro Honzu a Gabrielu jednorázová záležitost. Spíše jsme chtěli zdůraznit, že i když to mohou myslet západní dárci dobře, udržet dlouhodobou a systematickou podporu je náročné. Stejně tak nechceme říct, že s v Kargyaku nic pozitivního nestalo.
Honza i Gabriela téma provozu jejich školy řešili. Velmi zjednodušeně oba cesta zavedla na to, aby angažovali stát. Před tím, než začala jakákoliv česká podpora školy v Kargyaku, stát sice vyplácel plat státním učitelům, kteří měli učit v zapadlé vesnici. Ti však jenom brali výplatu, ale žili ve městech. Časy se změnily, a ani státní učitelé nemohli tunelovat tak jednoduše jako dříve. Dvě české školy ve vesnici Kargyak se státu hodily. Státní učitelé, kteří se v zapadlé vesnici museli objevit aspoň na měsíc, začali budovy používat. Vyučovali tam společně se západními dobrovolníky nebo místními učiteli placenými ze západních peněz. Vzdělávání tedy probíhalo a tamní hybrid státní a soukromé školy ve dvou budovách po deset let produkoval vzdělané děti. A jeden z nich se vrátil zpět a začal dělat ředitele.
Současný ředitel Tashi je syn nejbohatšího člověka ve vesnici. Ten jako jediný měl to štěstí a měl státní zaměstnání. V Kargyaku provozoval něco jako státní lékárnu. Syn Tashi tedy vystudoval přímo v Kargyaku díky české podpoře. Očekáváme, že pokud jeho otec byl již angažovaný ve státním sektoru, uměl tahat za nitky tak, aby jeho synovi Tashimu sehnal také místo ve státní sféře. To se mu podařilo, protože Tashi získal místo ředitele Kargyacké školy a následně i místní manželku. To nejvíce pozitivní na tomto příběhu však je, že Tashimu nevadí učit. Učí tamní děti a sem tam se k němu přidá nějaký místní učitel placený ze západních peněz nebo západní dobrovolník.
VLASTNÍ NEZISKOVKA MI MŮŽE DĚLAT RADOST, JE ALE ZARUČENO, ŽE POMŮŽE TAMNÍM OBYVATELŮM?
I přes hororový začátek tohoto příběhu se vzdělávání v Kargyaku posunulo kupředu i díky západní podpoře. Cesta k tomu byla však krkolomná. Zápaďáci si představují transparentnost, systematičnost, vizi a cíl. Berou to jako samozřejmost. Obyvatelé Malého Tibetu pochopitelně hrají na city, ego a kolikrát i vzájemné předvádění. Pokud od tamních obyvatel chceme změny, musí změnu představovat i západní pomoc. Jedny západní dary nesmí přeplácet druhé. Pokud si založím vlastní neziskovku podporující vzdělávání v Himálaji, mohu z ní mít sice radost, ale udržet její chod dlouhodobě a předat srozumitelný pozitivní odkaz je velké sousto. V Brontosaurech v Himálajích sníme o tom, že až se Honza s Gabrielou někdy v budoucnu setkají, najdou na těchto tématech vzájemnou shodu.
Děkujeme, že podporujete vzdělávání v Malém Tibetu s naší neziskovkou a doufáme, že vidíte smysl v podpoře pokračovat dlouhodobě. Moc si přejeme, abychom ve vás probudili zájem o problémy vzdělávání a rozvoje v Malém Tibetu. Moc si také přejeme, abychom všichni a společně efektivně pomáhali. Předem děkujeme za veškerý váš zájem.
